Agonie.

Své péro vzal jsem s nechutí a nudou,

vždyť co chci psát? Tak připadám si asi

jak námořník, jenž kapitánu hlásí,

že snědeno vše. Co teď jísti budou?

Ta spousta vody, jež se v dálku vlní,

to lůno bohaté tak na poklady –

co vše to jim? Jim hlavu hrůza plní,

že při tom všem předc všichni zemrou hlady.

Zem daleko, a hlad se z dálky hlásí,

a voda ponurá se válí s nudou – –

Jak bude zítra? Jak tu pojdou asi?

A kosti jejich kde as ležet budou?