Agonie.

Ta smutná rovina, dny jednotvárné v ní

a mrtvo. Bez přátel. To mrtvo beznervní!

Tam v zadu ledovců chlad splývá přes bažiny

a modře fialové hází stíny.

Ve třtinách zdupaných, štít zlomen pod hlavou,

v ní ránu hořící a hnisem krvavou,

dnů, nocí necítím, co šumí zdlouhavě

krev moje, crčí hořce ve trávě,

zbraň slizká žoldáků v mém mase vbodnutá,

kopyta ořů zvoní okutá...

Necítím plivnutí těch lotrů, kteří šli

a z bílých rouch mne vysvlékli,

ni duté, příšerné klování zobanů

posměšně ironických havranů. –