Ah, jak je smutný bledý markrabí!

Ah, jak je smutný bledý markrabí!

S tím plachým okem, sevřenými rety.

Ctných paní krása – ta jej nevábí.

K žoldnéřům mluví apatické věty.

A markrabstvím jde pověst stajená

o cudném, krásném, zvláštním ženském jménu.

Co ona leží dole pohřbena,

markrabí nikdy nepolíbil ženu.

A markrabstvím jde utajený stesk

a jeho ozvuk až do duše kles’ mi.

Co naposled se její zrak mu lesk’,

pod hradem smáti milenci se nesmí.

A že tak smutně tehdy zvonily

(– tak jako smutných archandělů stony –)

v den onen smutný, kdy ji pohřbili,

při žádném pohřbu nehlaholí zvony.