Ahasver na věži Eiffelově. (III.)

Já skromně, věřte, jak mým jest už zvykem,

a poslední se tlačil v hustém davu

a pitomý tou vřavou, shonem, křikem

jsem k muce lez’, kam jiní pro zábavu;

na vytahovadla vzpomínám s díkem,

moh’ mezi šrouby nechat jsem tam hlavu,

ji ztápěje v sled v červánkové růže,

jsem divil se, co lidstvo nadchnout může.