AHASVER REVOLUCE.

Jdu a jdu, Duch Pohrdání

šerým Městem v podvečeru...

Do bran slunce ještě hází

paprsky své poslední...

Nevím, jaká tajná ruka,

nevím, co mně vzdor ten vnuká...

Všelidské to bolesti...

Zdali hlad či smutná píseň

zimy, v komínech jež zpívá,

nebo slova, z nichž se dívá

lhostejnost mých učitelů

skrytá v hrůze řemesla?...

Nevím, co mně vzdor ten vnuká,

zdali kletba nízkých stropů,

či to živoření pouhé,

věčné umírání dlouhé,

věčná plíseň domova?

Ahasver jsem, který věčně

sebou sám se obrozuje,

neumírá, věčně žije. –

Pokrok proti idiotství,

srdce proti vůli sobců,

nepatrný proti Moci,

písek proti hloubce moří,

ale přece Duch, jenž hýbá

shnilým tichem, smluveností,

ten, jenž věčně provokuje:

Stíny, které v hrobě mrtvy,

ale které nutno vzbudit.

Stíny, na trůnech jež sedí,

ale které nutno pohřbit.

Stíny, které do desk ryjí

zákony, jež nutno rozbit...

Nenávistně Město mlčí...

Kouty cení zuby vlčí.

Obří domy poslouchají

ve zmíravý noci ruch.

Stráže napínají sluch...

Vyšel jsem v den idyllický

uslyšet svůj výkřik lidský...

Aspoň vlastní hrudi křik...

Pouště, pouště, písky bílé:

generace zotročilé...

Všecko průměrnost a zvyk...

Pouště, pouště, písky bílé:

Umluvení idioti

šlehající vášně krotí

formulkou, již našli k stáří

ku ztišení hříchů svých...

Pouště, pouště, písky bílé:

Člověk ubožák je nahý,

ochočil se příliš záhy...

Proč ho oblékli? Proč jednu

celu sobě dobyl pěstí?

Proč mu záviděli štěstí

v tisíci těch smutných děr?

Vidím bídné, zubožené...

Jsou tak vinni bídou vlastní?

Mohou býti takto šťastni?

Démoni se kdesi smějí...

Smějí se o beznaději,

o dnech ztracených a zlých...

A co Bůh dá nešťastnému

pokolení, vězněnému

v malém kruhu kouzel svých?

Z propastí a skalných strží

ozvěnou zní hrozná slova

Promethea Shelleyova,

hrozná slova Fantomu...

Jdu tak zprvu nepatrný,

v sebe skrytý, zatížený.

Naslouchat jdu písni trhu,

v cárech zažloutlých jenž plane,

v pestrých skvrnách barevných,

zda v ní Nespokojenost se hýbá...

Naslouchat jdu šumu Města,

tepně, která slabě bije,

zvonu, jenž zní idyllicky

s věže staré gothiky...

Nahlížím i v sakristii,

pláč kde novokřtěnců kvílí,

usíná a náhle sílí

slovy kněze vzbuzený...

Dím: Co zbožné, spravedlivé,

od zrození spásy chtivé

zničit moh' by jeden den?

Cosi hlodavě se smálo,

v stínech světel komíhalo,

doznívalo nad formulí,

odříkanou tajemně.

Bouřlivo je u srdce mi...

Kráčím stále ulicemi...

Nevzkřikne nic, nezavolá

s výšek zdí ni z hloubky zdola,

jen ta prázdná místa známá

na omšených, temných branách,

kde na tupé hroty vbity

visívaly, křičívaly

hlavy sťatých rebellů...

Idylla teď civí všude:

Muži krotkých ideálů,

ženy malých, drobných lásek,

děti, obé zdědivší,

chodí kolem usmívavé...

U svých malých činů staví

domýšliví trpaslíci

velké pochodně, jež zbyly

z historicky slavných dnů.

Chlouba malých epigonů

přehlušuje skrytou píli

těch, kdož za Fantomem cílí

a jimž sláva hořký host...

A čím dál jdu, rozrůstal jsem

v černý mrak, jenž nasytil se

mlnnou sférou bouření...

A mrak visí nad krajinou

perutí ji zakryv stinnou

a tak visí vichry štván...

Vše je v něm: pláč nemluvněte,

vssátého na prsy kleté

proletářky zoufalé...

Vše je v něm: hled pomsty křivý

za násilné ušlápnutí.

Odveta, jež vraždit nutí.

Vražda, která nesmíří...

Vše je v něm, zlo povýšence,

který utkvěl na myšlence:

bídné v nic svou mocí zvrátit,

hladem jich se obohatit,

vykoupat své svědomí

v krvi, která zvolna kane,

modlí se a křičí: Pane!

ale hrůzu nezlomí...

Vše je v něm: Hlas vyděděnce,

házející smolné věnce

v Města privilegií...

Heroická odhodlání,

povýšená nad skonání,

která uštknou, zabijí...

Ale jsou i vnitřní smutky,

přelétavé chvíle děsu,

mladých zmatků protichůdná

zkřížení, jež utkaly se

elegicky nad hrobem...

Lásky mladé, které byly,

poranivše opustily,

opustivše nepohřbily...

Vše se naschránilo v něm...

To, co výš a prudce touží,

to, co v hlubiny se hrouží,

to, co z nitra prudce tryská,

i to vše, co sráží v prach?...

černá ruka, která hrozí

kladivem, jež zaschlo krví,

i ta bílá, která svítí

obalena krvavými,

massivními prsteny...

Vzpoury Duch a nových vznětů,

vývoje a pohrdání...

Lásky k tomu, co se rodí,

k tomu, co mře, znecenění,

k tomu, co se narodilo

mrtvo, by jen překáželo,

nenávistný, mstivý Duch...

Rozpoutaný jako bouře

rachotící echy hloubek,

stojím nad městy... a čekám...

Jedno moje děsné hnutí,

paží hrozné pozdvihnutí...

Věčně musím chtít a bořit...

A pak u zřícenin čekat,

jaký svět se bude tvořit –

čekat, jaký zázrak vzroste

za tisíciletí jednou

v kráse cudné, čisté, prosté,

jak se k němu ruce zvednou,

a jak v sboru zazní hlasy

krví vykoupené spásy...