AI PETRI*)

Až pod baldachyn nebes modrý,

jen trochu hlavu shýbaje,

Ai Petri used, stařík bodrý,

a vesele zří do kraje.

A lidské oči neviděly,

co od rána až k pozdním tmám

děd pošetilý, zdětinštělý,

jen z dlouhé chvíle tropí tam!

Když slunce stoupá v rudé páře

naproti němu z dálných vod,

on – v lících pivoňkami záře –

je pozdravuje o překot

a stojí – bůh sám ví, jak zvyk tu

si na mrav volný! – ve chvíli

té stojí – horribile dictu! –

v růžové tenké košili!

Než, hned se strojí: jeho hlava

se svraští v zádumčivý stín,

po těle háv jak hnědá káva,

a stojí tu jak kapucín.

Jak zbožného však mnicha dělat,

když ďas jím šije? – v jeden ráz

tu stojí fialový prelát

a směje se jak dříve zas.

Na lících květy zamodralé –

buď zdráva, vláho ohnivá,

jíž amplissimus vytrvale

ty kvítky asi zalívá!

A když se kolmo lije v půdu

zář chvějná, zlatá, palčivá,

on vysvlekne se beze studu

a staré kosti vyhřívá.

Pak ovine se modrým gázem,

by moskitů, much zahnal vztek,

a zadívá se tiše na zem

a podřímne si staroušek.

A vzbuzen sní as starý děda

o žití bujném junáckém:

huňatou šedou burku zvedá

a po spůsobu kozáckém

jak moloděc si plece halí,

jak moloděc se zamračí –

však prvý větřík neurvalý

mu burku v moře odvláčí.

I stiší se... A zatím nese

se slunce níž, i roste stín –

tu stařík rázem vytáhne se

a vstaví si je do šedin

a napne síly svalů k pose

a hrdě zírá v šíř i dál,

kol něho šarlat po obloze,

a on v něm stojí jako král...

Pak padá koruna se skvící,

on scvrká se a nemá sil,

by diadem ten klesající,

by červený plášť zachytil –

i usmívá se jaksi zticha

jsa celkem spokojen tím dnem,

houň černou vezme, klidně dýchá

a už spí spokojeným snem...