Aischylos.

Jak v moře pohroužená černá skála,

k níž z dáli velká loď se v bázni blíží,

na jejíž přídě kormidelník s tíží

můž’ rozeznat (neb všecky hvězdy svála

Noc křídlem tmy), co se to z hlubin blíží?

Zda odvěká Sfinx řízu mračen zdrala,

by staré hádanky své znovu tkala,

teď únava když oči plavcům klíží;

zda obrys je to bezetvarné hory,

jež ztroskotáním ve tmách jemu hrozí?

Hloub mlčí dole. Daleko svit zory.

Však v zlatých síních při banketu bozi

se smějí dál, Mars, Jupiter i Rhea,

co po skále krev stéká Promethea.