AIX-EN- PROVENCE

Tvé platany a kašny se mnou jdou,

tvé chrámy smyslné i modré nebe,

zklenuté nad zvlněnou zahradou

tichého kraje. Ve snách vidím tebe,

pokojné město, s tebou žiji znova

a šeptám tobě milenecká slova.

Šum vody slyším, zpívá vodovod

a řeka plyne zasněně a tiše.

Při kolébavce v kámen jatých vod

kdys umírala stará římská říše.

Však tvoje zvony slavným hymnem bijí,

nic neslibují: zvoní, jsou a žijí.

Ráj na zemi si stvořit znal tvůj lid

a Matka Boží je mu přímluvkyní

a svatá církev spěchá posvětit

radosti jeho na světě, hned nyní.

A břečťan, vavřín, cypřiš klidně věnčí

v života kruhu lidskou existenci.

Mne seveřana v chladném paláci

při krbu večer důvěrně jsi hřálo,

když počet z dne jsem skládal. Na práci

jsem vynaložil hodin věru málo,

jak tvoje cikády jsem žil a lítal

a v zimním slunci tančivě se kmital.

Buď sbohem, město, jež jsi dalo mír

uštvané duši, tělu dalo zdraví,

buď sbohem! Ve tvůj podvečerní vír

seveřan smutný pod platan se staví

a jeho oči bloudí trochu stranou.

Nuž díky, díky! A snad na shledanou.