Aj, proč, druzi dobří! zakaleným okem

Aj, proč, druzi dobří! zakaleným okem

Vůkol sebe smutně zíráte?

Ronící proč slzu valným tokem

S tváří, jindy jasných, stíráte?

Zdaž přátelé vaši, bratří drazí

Opustivše vás šli v krutou seč?

Čili v milou vlasť se vdrali vrazi,

A jí hrozí zhoubou jejich meč?

Neb se proto slza vaše řine,

Že váš druh některý klesá v rov?

Že snad ten, jejž ruka vaše jižjiž vine,

Věnec máte klásti na příkrov? –

„Ni přátelé, ani bratří drazí

Opustivše nás šli v krutou seč,

Aniž v dobrou vlasť se vdrali vrazi,

By zde zhoubu šířil jejich meč.

Rovněž slza naše se neřine

Nade ztrátou druha milého,

Ale ruka jiný věnec vine,

Věnec vděku srdce bolného;

Neb učitel, kterýž um náš pěstil,

Opouští dnes Uměn zdejších chrám:

Aby jinde dráhu vědám pěstil,

Dává navždy „s Bohem“ žákům nám!

Již ho pro nás není! k vznešenému

Přestal vzbuzovať nás k umění,

V němž se krásná duchu mladistvému

Odevírá dráha k spasení!

Proto jsme tak smutně ubíraly

Se dnes ve Uměn přeslavných chrám,

Proto posud kanouť nepřestaly

Slzy bol jevící s oka nám.

Proč právě nás, jichžto srdce lnula

K Němu užším poutem milosti,

Proč právě nás nyní neminula

Trpká tato střela žalosti?

Proč právě nám, Moravo ty družná!

Záviděla’s vůdce, pastýře?

Proč právě my, jak tvá mládež pružná,

Nemáme míť štěstí v té míře?“