Aj, stojímť u dveří a tluku!

Zas advent tu. Hle, přes závěje

host z krajů nevadnoucích jar

zas k našim zemským stanům spěje

a nese duším spásy dar;

a rád by snímal hřícha kletbu

a rád by sel zas Boží setbu.

Ó, srdce lidské, dokořán

své brány otevř; vždyť tvůj Pán

zas volá do tvých péčí hluku:

Aj, u dveří stojím a tluku!

Vy rodiny, v nichž touha žije,

by posvětil vše z nebe zdar,

a v jejichž klid a blaho ryje

snad strast, snad různice svůj spár!

Ten hostí v Káni oblažitel,

ten Zacheova domu přítel

i u vás chce se usídlit;

nuž, pospěšte mu otevřít!

Zas vztahuje svou svatou ruku,

řka: U dveří stojím a tluku!

Ó Sione, rytířstvo tvoje

zda bojuje, jak mělo by?

Zda vždy jsou jeden duch tvé voje

bez svárů, lsti a bez zloby?

Zda mnohdy nedříme tvé družstvo

jak v báji blanické to mužstvo?

Nuž, slyš, Ó slyš, ten králů Král,

jenž z hrobu si tě vyvolal,

zas volá v tábor on svých pluků:

Aj, u dveří stojím a tluku! –

Tak advent opět přišel tedy.

Jak často již? – Zda spásně vždy? –

Ach, jednou přijde naposledy

a, bratře, sestro, víš-li kdy?

Ó viz žal překvapených Jobů,

Ó věz, žes všudy blízko hrobu,

a otevř srdce dokořán,

dřív nežli v smrti tobě Pán

v sluch zahřmí té své hrozby muku:

Aj, u dveří stojím a tluku! –