AJUDAK.

„Hle, v moři skála, na ni mrak.“

„To skalní medvěd: Ajudak,

jenž zrozen první světa dobou

boj s Pontem ved’, kdo silnější je z obou;

ten boj však posavade skončen není,

nuž slyšte, povím podle zvěsti znění.

Dech jihu řekám vláhu vzal,

tu žízniv k moři pospíchal

hor medvěd obrovitý;

tři věky modré vody pil,

a přece stále žízniv byl;

i vzpeřil se Pont lítý.

A volal hněviv: „Dosť již, dosť,

ty nezbytný jsi věru hosť

při štědrém hodokvase!“

Však nedbá hněvu Ajudak,

a pije víc než bouřný mrak

a pije zas a zase.

Pont nemůž’ dravce býti prost –

ten zvolna s horami byl srost’,

a ztuhnul zevně hrudí –

ač rozlícen a hněvu pln,

štve na hrdlo mu kočky vln,

tím medvěd jen se nudí.

A stojí, pije drahný rok,

chce Euxin vypit’, jehož mok

výš zdouvá se a peří –

a bije, tepe ze všech stran –

máť Ajudak již spousty ran

od zběsilé vln zběři.

Leč nedbá medvěd; marný vzdor!

Jsa v moři opřen o plec hor

zná vodních duchů klamy,

a pije stále, neumdlen

a nechce vynořiti ven

své neudolné tlamy.

Což jest mu lodí kvap a let,

co hromu blýskající tret,

jenž na pleci ho lechtá,

a bouře-li mu buší v bok,

přec nejde s místa ani krok,

jen mumraje se chechtá.

A nevšímá si dubích čet,

jež porostly mu šedý hřbet,

a nedbá dravých ptáků;

nechť křehcí chutě dál a dál,

on myslí: „Medvědův jsi král,

obrovský Ajudaku!

A budeš králem na věčnost

a stát’, kdes stál a z půdy vzrost’

let mžitku tisícovou;

a budeš věčnou žízeň mít’,

a věčně hasit ji a pít’

vod spoustu smaragdovou!