AKÁT

Akátu větev nesmělá

tak dlouho rozkvést nechtěla.

Víc čekala žáru, zimomřivá,

jaru se bránila, nedůvěřivá,

ale pak

slunci se poddala celou duší

a květem se oděla.

Láska, pochybující a nesmělá,

dlouho se zrodit nechtěla,

ale když srdce se zahřálo krví,

radosti záchvěv v něm zaťukal prvý,

a přišel čas,

i přestala láska ptát se a váhat

a kvetla a voněla.

Akátu květy spadaly

a lásku si lidé umřít nechali.

Černé a suché větvoví

kdos láme na věnec trnový.

Kdo vinen z nás,

že už je mrtva, že jí není,

že jsme jí v hrobě ustlali?