AKÁTY.

Zas kvetou akáty – zas vůně jejich sytá

mou hlavu obléhá, mé smysly proniká,

a bytost přemahá zas vášeň veliká,

jež vřelým pokáním již měla býti smyta.

Ty křehké stvoření – moř duši resignací

a bičuj tělo své, trp jako asketa –

jak dýchne z akátů ta vůně prokletá,

vše, cos chtěl zavraždit, se zase v žití vrací.

Zas láska vyvstane, muk žárlivosti plna

a touha šílená: ve vůni květů těch

mřít, štěstím zachvácen, v polibků plamenech –

však v jaru tom jsem sám, své malomoci klna.

Bouř tužeb mladistvých mou duši vzpíná k štěstí,

než sám tak, vetchý, sláb – jak možno k cíli jít?

Tou vůní akátů a marnou touhou spit

a cíle vzdálen jsa, já hynu v šeru scestí!