Akkord Péťovi

Tvůj úsměv dneska asi nevyhraju....

V podzimních kulisách barevných hájů

na tuhých a svěžích ňadrech luk

pasou se huňatí bozi

a huňaté kozy

a satyr, jenž dohrál, míří a napíná luk....

Kde ho vzal?

Nevyzval,

vyzval k zápasu podzim, jenž nápěv mu třísní,

jenž nekalou soutěží

nad lidskou zbujností vítězí,

zavěsiv strakatých cárů,

kouzel a čarů

na každou listnatou sněť,

zlato, bronz, měď

a harfu písní!

A z nemnoha mnozí

své studené lásky se hrozí,

na ňadrech luk pasou se huňatí bozi

a huňaté kozy,

vždyť teplé chlapectví

o ženě málo ví,

neumí hráti než na šalmaj

a chladům jeseně každá hra bývá už málo,

žalo děvče, žalo

trávu,

shořelo v slunečním zlatohávu,

rozjihlý akkord štěkotu psů – sněží! –,

jak tehdy na horách, když po světě sahals’ ty, Péťo, – sněží!, –

žalo děvče, žalo trávu, žalo

valo,

hory, lesy, háj....!