AKKORDY SEVERNÍ.

Chmur tmavé třásně visí od výše,

dnes příroda jest jako hřbitov velký,

v mlh závoj ukryt vrchol Velíše.

Ni květu zde, jímž okřívají včelky,

trav sporé stéblo deštěm scucháno,

ó kde zrak nebes – modré těšitelky?!

Tak srdce ve své víře zvikláno

v tu slávu dobra... od té chvíle pláče

a touží v rakvi míti ustláno.

A naděj jen jak lednou pláň to ptáče,

nás oblétá a zpívá nesměle,

by nevzrušilo našich pochyb spáče,

– když roní zvuky věrou prochvělé.

Mráz ožehuje širá luka,

tam skřivan zpívá – zmíraje,

květ tuhne, umrtven jak puká.

V čem tvá, o země, vina je,

žes oběť dojemného trestu?

Jak ve hrob zírám do kraje –

Znám trpkou křížovou tu cestu,

i duše ptá se bezvinná,

zač tolik krutých pokut jest tu...

A naděj ve smír shasíná – –

však – náhle mráčky nachem kvetou!

snad odpověd?... zem usíná

a růže hoří nad Loretou...

Mdle pozdravuji za slunného rána,

kdy zřím, že dosud život neminul,

věž Bradlce, jež ptáky oblétána.

Sním o věku, s nímž osud odplynul,

jenž oslavou byl národa i kraje;

snad přece vstane zas, ač zahynul?...

A melodie truchlá duší hraje,

sním o štěstí, jež víc se nevrací,

když odchází s ním člověk umíraje...

A svátý květ se vzduchem potácí,

než uloží se k poslednímu spánku,

tak zpomínka, v níž srdce krvácí,

tak troska, bortící se za červánků...

Brouk kovolesklý, ryzí zlato krovky,

roj motýlečků, čilá ptačina

se z žití těší v hájku u Čeřovky.

Klín země jako náruč matčina

všem přeje hry, všem ochrany a blaha,

jak bělavě se svítat počíná.

Leč šero jako v duši samovraha

nám proti vůli země stanoví

moc nebes, ničí mnohá žití drahá.

A země pouze pláčem odpoví

a pochová své miláčky jak matka,

jimž hledí do hrobu... květ lípový

jim sype na rov, a kol vůně sladká.

Jak snivé, krásné jsou ty naše lípy,

když zaplní jim vršky listů tíseň,

již proniknou jen zlaté slunka šípy.

Zde pěnkav zvučí nekonečná píseň,

dne lahodou i šera steskem syta,

že osvěžena i pně sivá plíseň.

A podál šumí hebká vlna žita,

jež šíří se až ke ssutinám v dáli,

věž holá v bor kde útlocitně skryta...

Sem chvátám, když mě stará rána pálí,

kde šumotu zní melodie věčná,

a v snivé, opojné mne šero halí

lip našich stará alej nekonečná...

Spjat do věnce plod rudý jeřábu

rov mnohý zdobil; nebem mračna táhla

jak v oceaně tlumy korábů.

A země po svém odpočinku prahla,

tak jako já; jí nebe slyšelo,

mně k srdci bolesť lednou rukou sáhla.

Kol na těch vrších jasno utkvělo,

snad poslední, jímž jeseň ještě vládla,

a smrčí na skalách se zachvělo...

Skal balvany jak obrů těla padlá

tmou borovic se z dálky zaskvěly –

žel, poslední má tichá naděj svadla,

že usnu v nich, jak ohlas doznělý...

Krev na sněhu... jak planého květ máku,

snad poutníka tu větev ranila,

již bouřného dech urval severáku.

Či přeťata zde činnosť spanilá,

neb pochybená, – rukou trestající,

či ubohá jen zvěř tu skončila?

Vždy krve žel, v níť život prchající;

a tuto půdu věky skrápěla

krev nejdražší, jak rubín tryskající...

Chmuř severní mou duší zachvěla, –

zrak upíná se k bělotřpytné ploše –

– v sníh na horách a vzývá anděla,

řiď rámě nám, jež brání Krkonoše!

Když rozhlížím se po tom drahém kraji,

jejž vrchy vroubí – hora spjata k hoře,

zlé nad ním mraky vznášet se mi zdají.

Že příliš krásný pro to zhouby moře,

by netoužilo ztopiti jej v pláči –

ó modlete se, lidé na Táboře!

Duch zasmušilý po budoucnu kráčí

a zachvívá se vrbou za soumraku,

že mdlý a sláb, že sám to nezjinačí...

Tu vrhlo srdce plamen do mdlých zraků –

vždyt miluješ svou vlasť a luhy její,

a láska odívá se do zázraků

s tou nezhynete v žalné beznaději!