Akmé.

Akmé, snivé dítě s podivným okem,

básník tebe viděl, srdce mu vzplálo,

jako bílý přelud zřelas mu ve sny

zářící krásou.

Až tě Septimius přivine k srdci,

květe čárný, který za sto let jednou

v Uměn nivách vzkvete, v budoucnu věčný,

posvěcen láskou:

vzpomeneš-li potom Catulla ještě,

jako jeho verše zvonit až budou

Septimia tvého polibky žhoucí

na retech tobě?!