Akmé.

Septimius drží v klíně Akmé zmámenou,

cítí, jak jí ňadra dýší vlnou plamennou;

poledne a ticho v domě,

v sadě cikada jen zpívá na vyprahlém stromě.

Akme v rozpacích se táže, co je láska?

Nikdo tu – jen ve staré zdi maska

fauna bdí nad nimi s tváří kamennou.

Septimius Akmé zvolna řízu rozpíná.

Hrdličky dvě v hnízdě vidí, ňadra nevinná,

Akmé váhá – chví se strachem.

Hrdliček těch křídla planou větším nachem.

Akmé v rozpacích se táže, co je láska?

Ve staré zdi nad tím fauna maska

ve pohnutí snivě slzet začíná.

Ticho. – Polibků rej časem vzduchem zatřese,

jak růžových listů vír když vítr odnese;

z dálky v skalách flétna zvoní,

v porfyr fontanu se líně voda roní.

Akmé neptá se juž více, co je láska.

Ve staré zdi nad tím fauna maska

ve poledním slunci hlučně směje se.