AKROBAT.

A já viděl muže toho,

hlavou chodil po podlaze,

pak napjatém na provaze

kotrmelců dělal mnoho.

Podtrhoval židle, stoly,

polykal též dlouhé meče,

navrtal stůl a juž teče

z dužin pivo komukoli.

Jedl uhlí žárem bílé

s kamením, pak tlouk’ se pěstí;

jak to v žaludku mu chřestí,

publikum se smálo milé.

Byl to člověk silný, smělý;

hodinky stlouk’ ve hmoždíři,

pak je svařil, z kotle čtyři

holoubci v ráz vyletěli!

A já viděl muže toho,

a já tiše pravil k sobě:

Tak i básník v naší době

musí umět velmi mnoho.

Ale v jedné věci velké

tento akrobat je větší,

když je zmožen velkou péčí,

publikum když příliš mělké,

když má umění již dosti,

srazit vaz můž’ skokem divě,

meč si ve chřtán vrazit křivě,

v ráz vše skončit v zoufalosti.

Jeho umění dnes chlebem,

zítra může být mu smrtí,

nás však naše zvolna škrtí,

smrť my pomalounku střebem

z práce svojí, shonu, péčí,

věčné vření, vlnobití,

ne smrť a ne také žití –

Věru, akrobat je větší!