Akrobatka.

By strach měl citlivůstkář,

na provaz vylétni rázem,

zastři, jak prohneš se plazem,

strnulou tvář.

Od jedné ke druhé tyči

stoupej, když úžasem vztyčí

tisíc se hlav!

Jaký to bezvadný krok!

Ňader tvých vlna se vzdýmá

a vzduch kol utich’ a dřímá...

Jdeš, ruce v bok...

Líčidlo v podlouhlé líci,

bouquet plá ve vlasech čnící

z růží a trav...

Každý sklon její a kyn,

šatečky gázové rudé

v zatmělé pozadí všude

vrhaly stín.

A clown vždy s lehkostí stejnou

obruč jí podával v chvějnou

přivřenou pěsť!

Pomalu, chytře jak plaz,

všichni tak na tenkém laně

závaží po každé straně

měříme sráz.

Na večer, v noci i ráno

napjaté osudu lano

pod námi jest!

S tíží svých žalů a ran,

s líčidlem úsměvů v tváři,

jdem, až nás jeden krok zmaří

a praskot lan...