AKTEON.

Kam obrátím se? běda!

mech kolem sbrocen krví,

ruch v listí a šum v mlází

mně radí k útěku; leč běda! běda!

tluk srdce náhle hrubou ztajen srstí

a čelo moje trhá

svou větevnatou korunou, již každý

by záviděl mi jelen, větví střechu.

Ha, z dálky země duní

Diany honbou divou!

Ryk vlastních psů rve sluch můj unavený.

Ó běda! běda!

Co zavinil jsem, Diano? Ó hrozně

a krutě trestáš lásku!

Co zavinil jsem? Chtěl jsem vidět nahou

tvou nesmrtelnou krásu,

ne poškvrněnou prašným kalem honby,

jak mihla jsi se často kol mé chatky,

když o polednách hověly si v slunci

bříz vzdušné vrcholy, a bílé

na temných vodách unavený vedrem

když leknín přivřel oko!

Chtěl vidět jsem tě nahou,

jak v nachu dřímáš, v ambrosické vůni,

v Olympu síních zlatých,

v Mus prozpěvu a při Gracií tanci.

A uviděl jsem! – To vítězství moje!

A zhynout musím! – triumf tvůj to, krutá!

Leč zhynu rád; já viděl,

co nedopřáno smrtelnému oku,

já s chlípnou těkal vlnou

po kouzlech tvojich nesmrtelných údů;

kol mramorových boků

já v duchu vinul svalnaté své páže,

a na kypících ňadrech

skráň potem honby vlhká

líp zdřímnula než v sametovém mechu.

Já viděl – což mi život?

Ha, honby ryk se blíží!

viz houštím chrtí oko

jak pochodeň se mihá!

Juž klesám k zemi – Větře,

jenž často chladils horké moje čelo,

ó vezmi na svá křídla

mé poselství a dále nes je světu!

Kdo poznati chce krásu,

ať zbožně čeká, až jak zázrak nebes

v klín sama jemu skane

v snu lunojasné noci,

jak tknuté září slunce

do vonné trávy sklání o poledni

se granatové jabko.

Leč běda, rukou smělou

kdo strhnouti chce závoj, jenž ji halí!

Leč běda, kdo ji získati chce vinou!

Tak v mukách, smělý lovec,

mře Akteon, co zatím při měsíci

v snech blahé lásky pastýř hoch se kochá,

Endymion...