AKVAREL

Ten zázrak, nad nímž mladé oči žasnou,

ty vichřice, co do hlavy nám bily,

ty fanfáry, co hřměly hudbou hlasnou

a slavné požáry nám roznítily,

teď změnily se ve vzpomínku krásnou

a v akvarel, tak heboučký a milý...

Hle, zášlehy, než západy nám zhasnou,

slyš andante, jež nemá dravé síly.

Vzpomínkám rozumíš... a přece jsi vděčný za ně,

i když tě pohladí... a trochu poraní...

toť smír i smutek, zvoní Anděl Páně.

Ty víš, že těžká noc jde za soumraky,

však přec jsi vděčen za to tiché vzplání,

jež rudým svitem ozáří ti zraky.