AKVARELLY.

Za chvílí těch, kdy toužím spleenu bolem,

bych vůkol sebe kouzlo dálných krajů zřel,

na rudé stěně, nad mým psacím stolem,

plá jasem barev sbírka drobných akvarel.

Jak úsměv zářivý v šer dnů mých marný

směs obrázků těch já mám chorobně tak rád,

toť mojí pracovny je přelud čárný,

ty svěží krajinky, ten alpský vodopád!

Hle, cesta lučin kobercem se vine

s tím štíhlým špalírem svých strážců – topolů!

Ó, ruiny a lesy šumně stinné!

Ó, snivá lahodo těch horských údolů!

Já, vězeň bledý prašné kanceláře,

jenž pouto otroctví setřásti nedoved’,

v ty cizí kraje, plny modré záře,

jak rekonvalescent, ach, dumný nořím hled...

Dřív, vzorem Byrona se žárným vznětem,

všech krajů ždál jsem ssáti půvab čarovný –

teď v jařmo ukován jsem živ snů světem

ve čtyrech stěnách klidné svojí pracovny,

živ lásce ženy své a tiché práci

jsem vděčen, že se odlesk blaha ke mně schvěl,

ze spleenu zléčen, v skromné resignaci

zrak stápím v kouzlo jemné starých akvarel.