AL. JIRÁSKOVI.

Jen rukou pahýly jak Štefanovi zbyly,

Vy psal Jste – a kdo čet', se zachvěl v srdci svém.

Mně myslí zatanul kdos předrahý a milý,

jejž jako Štefana kdys málem zohavili,

že jednou hrdě stál sám v boji – proti všem...

A já jsem zachvěl se a dál mi v mysli tane

ten obraz bolestný, jak zakmitnul se v snách.

Já viděl zástupy jak smečky zvěře štvané

a znovu viděl jsem ty ruce osekané,

jak Štefan ubohý je k otci mlčky vztáh'.

Jak u nás bývalo, než Vy kdo lépe poví,

můj drahý příteli? – I jazyk rvali z úst,

těch krví zalitých, i duše kol se loví –

to všecko viděl bůh, vždy útisk viděl nový,

než tvrdé mstitele té bídy nechal růst.

Ti hlasem velikým, jenž hlasu bouře větší,

v kraj bědný volali – a zázrak stal se kol,

že mrtvý procitnul a němý nabyl řeči

a tam, kde kynulo vždy nové nebezpečí,

vždy nový objevil se spásy apoštol.

A vzešel apoštol i třeba z chaty prosté –

Ó budiž požehnán ten chudý její práh!

A píseň na ústech v hlas bouře náhle roste

a zní teď v širý kraj – vy ve svých duších noste,

co z duše vytrysklo, a nezbloudíme v tmách!

Jste, mistře, jedním z těch, již, posvěcení v čele,

své jméno veliké zapsali do věků...

já, prostý veršovec, hle z duše svojí celé

dnes pozdravuji Vás, Vám ruce tisknu vřele

i jako básníku, i jako člověku.