Alain Chartier*).

To každý uznával, že velký diplomat

je Alain Chartier, a vážil si ho král,

neb slávu Francie on šířil po světě,

ve Škotsku, v Německu, dar jeho výmluvné

byl řeči všady znám, jež bystře hájila,

co vlasti k prospěchu a co mu velel král.

Však stejně Francii i básník drahým byl.

Byl Alain Chartier i pěvec proslulý,

jenž zpíval o lásce a sterých půvabech,

jež dala příroda a šumná galská krev

všem ženám Francie od nepamětných dob.

A Alain galantní v svém zpěvu pověstném

„O čtyřech paních“ pěl, jak uměl nejlépe,

o kráse, s grácií jež k věčné rozkoši

se snoubí od věků ve dcerách Francie,

těch svůdných, jiskřivých. Však stejně vášnivě

miloval Francii, tu velkou, slavnou Vlast,

a touto láskou chvěl se jeho mužný verš,

a trpěla-li Vlast, on trpěl ještě víc,

neb chápal příčiny a znal i vinníky;

v „Proslovech útočných“ řek’ všecko s odvahou,

však tím víc doufal zas, že najde Francie

vždy znovu sílu svou a povznese se k moci,

to v knize nazvané „Úvahy naděje“.

Tak Alain Chartier s tou duší oddanou

své vlasti v službě stál za vlády králů dvou,

tož Karla Šestého a Karla Sedmého.

A králům oběma svým duchem rovným byl.

A proto celý dvůr si vážil Chartiera –

(ač závist tenkráte nic menší nebyla

než dnes, kdy zločinem jest těžkým posavad

být větším o hlavu než davu prostřednost).

Leč jeden temný stín se táhl životem

Alaina Chartiera, jenž – tak všem zdálo se –

met dospěl nejvyšších, kam lidská ctižádost

se může povznésti jak štěstí na vrchol.

Nuž, Alain Chartier – dost častý tento zjev,

a zdá se, že to snad již zákon Přírody –

tak neměl sličnou líc, jak duchem krásným byl.

A proto Chartier (ač s takým nadšením

pěl chválu krásných žen) – byl málo milován...

Ten osud dvojnásob je krutý básníku,

jenž srdce více má než jiných lidí dav

a cit má jemný tak jak lístek mimósy

a žíti nemůže bez lásky svátostí.

Tak míval Chartier své chvíle bolesti,

kdy plakal v úkrytu a hejskům záviděl,

i nejhloupějším z nich, že měli přízeň žen

pro hladkost tváře své... A dodnes tomu tak:

zevnějšek ženě vším. Po duši neptá se,

a sama podobna je broskvi nádherné:

je krásna na pohled, však v srdci červiva.

A byť bys věděl to, ty po níž toužíš přec,

bláhově mučíš se, že mukám unikáš,

jež ještě horší jsou... Eh, stará záhada...

Tak Alain, ducha král a chlouba Francie,

dvou králů miláček a básník slavený,

přec málo šťasten byl a žízní lásky chřad.

A stáří zákeřné, jež zvolna plíží se,

byť stokrát popřel’s je a sebe klamal tak,

i Alain musil zřít a doznat v bolesti,

že přišlo přece jen a vzalo bezcitně

i slední naděje, jež v srdci zbyly mu...

Pak zcela sesmutněl a jal se utíkat

před lidmi, před světem... A v kouty zapadlé,

kde nikdo nechodil, se počal ukrývat,

tam plakal neslyšen nad trpkým osudem.

Tak často usínal a viděl aspoň v snech

žen sladké fantómy, jak k němu kloní se

v oddání vášnivém s poklady milosti...

Byť hořce procital z těch vidin rájových,

přec miloval ten klam. Tak všichni básníci:

vždyť radost nejčistší nám dává jenom sen

a štěstí nejvyšší je v ráji Ilusí...

Tak jednou usnul zas na chodbě postranní,

jež vedla ze sadu do komnat dauphina.

Spal pevně v sladkých snech. Snad nejkrásnější z žen

teď byla u něho a sterým polibkem

ho žhavě líbala a slova vášnivá

mu v lásce šeptala... V tu chvíli náhodou

šla chodbou ze zahrad – byl večer blízek již

a doba oběda – Markéta spanilá,

již zrodil Skotský trůn a dauphin Francie

za svoji zvolil choť... Šla v průvodu svých dam –

až náhle stanula před spícím básníkem.

Tvář jeho nevzhledná ji upoutala v ráz:

zpod tahů vrásčitých, v nichž smutek skrýval se,

dnes jakby zářil jas, jímž štěstí dívá se

a v jehož zásvitu se všecko krásným zdá...

Naň chvíli hleděla – a něco u srdce

jí měkce dotklo se a nitrem zahřálo:

v ráz k němu sklonila se náhlým pohybem

a na rty – polibek mu vtiskla lehounký...!

A ještě okamžik naň s něhou hleděla,

pak dále brala se... Dam průvod oněměl

a tonul v úžasu. Když vešly v komnatu,

kam cílil jejich krok, tu z paní nejstarší,

(jež přísně střežila ctnost choti dauphina

i ceremoniel), s pokornou výčitkou

svůj podiv zjevila nad paní rozmarem,

jenž byl tak nezvyklý a skoro – nevhodný.

Však bledá Markéta jí odvětila hned –

a v zvuku jejích slov bys poznal královnu

ne jenom původem, i srdce šlechtictvím:

– Vím, těžko chápete, má paní ctihodná,

co právě zřela jste a zvete rozmarem.

Ne muže, zajisté, vždyť málo krásný je –

však rety básníka jsem vděčně líbala,

že věcí krásných říc’ již tolik dovedly

a velkých myšlenek. A to je právo mé

a snad i povinnost... – Jsem dcera vlasti své,

kde tolik pohádek a zkazek tajemných,

kde bardi v úctě jsou u dvora našeho

tak jako v chatrči. A milujeme je,

neb oni pěvci jsou, a Poesii jen

tím úctu vzdáváme... – Zde v slunné Francii

svůj po domovu stesk tím jenom konejším,

když čítám básníky. A Chartierův verš,

ten vroucí, galantní, miluji nad jiné.

Čím vděčná mohu být za tolik radosti

smutnému básníku, jenž – ano, tuším to –

byl málo milován, že není krásný tak,

jak mnohý švarný hoch, jenž v hlavě nemá nic.

– Ó, ctěte, dámy mé, básníky Francie:

ti vždycky krásni jsou pro posvěcení své

a duchem, srdcem svým i králům rovni jsou!

Tak vroucně mluvila, až tvář jí zkvetla v nach.

Pak prostě, srdečně jim dala na jevo,

že sama býti chce... A plna radosti,

jež v nitru hřála ji, se knihy chopila

a verše četla si – ta pravá královna.

Ó starý básníku, co’s cítil v duši své,

když pozděj’ zvěděl jsi, že sladké snění tvé

přec byla skutečnost, že na tvůj tenký ret,

jenž odříkání zvyk’, (co všichni chodili

ke kvasům milosti), se snesl v zázraku

polibek Markéty, již dauphin Francie

si za choť vyvolil...? Vím, že jsi s osudem

se smířil, blažený, a klidně’s umíral...

A je-li bájí snad, co napsal Pasquier,

(jak Věda závistná to nyní klevetí) –

to pravdou bude vždy, co děla Markéta,

již chotí vyvolil si dauphin Francie:

že básník králem je a hoden odměny

za Poesie dar, jímž blaží člověka,

vděčnosti národa, polibků královen...!