ALARICH.

Já, Zacharias, mnich a otrok Kristův,

na listy tyto píši dnů svých děje

i události, kterých jsem byl svědkem.

Mé srdce plesá, prsty mé se chvějí,

neb popřáno mi vidět ponížení

a zkázu odvěkého nepřítele.

Krev mučenníků, trýzeň vyznavačů

stoupala věky k nebeskému trůnu,

však milosrdný Soudce stále čekal

a čekat nechal meče andělů svých;

Onť zajisté ví nejlépe své časy

i dobu zrání věcí světa toho.

Kýv nyní Pán – i sešel Anděl Pomsty

na prostor země... Hellado a Říme!

I vstoupil v duši germánského krále

a Alarich se zdvihl s voji svými,

meč nevědomý v ruce Hospodina,

vpad v Řecko, hnízdo lží a černých bludů,

a rozmetal, jak anděl vnukl jemu,

poslední chrámy model nesmyslných,

podoby jejich ze zlata a stříbra

roztavil na štíty a helmy vojsku

a poklady, jež pohani jim snesli,

odnesl za jásotu lidu svého.

Ó Hospodine, věky spí tvá pomsta

a věky ty jsou před očima tvýma

jak jediný den – ale zvedne-li se,

pak žádný vítr víc ji nepředhoní

a sílu mohou závidět jí vody

a žádný oheň nemá hrůzy její.

Bděl Anděl Pomsty v duši Alaricha

a pokoje jí nedávaje hnal ji

k zdem kata světa, města prokletého,

a bez ustání hrozivě k ní volal:

Již zdvihni se a rozmetej Řím bídný!

Rychlejší větrů, mocnější vod bouřných

a děsivější ohňů nespoutaných

zdvih Alarich se, prohřměl zemí mnohou

a s lidem svým a vojskem rozložil se

kol pásu tvého, Říme zatracený!

Zdí chtěli chránit kdysi vládci tvoji

tě před útoky, přepady a meči –

však čím jsou zdi ty ruce Hospodina?

Dva černí andělé se snesli v město,

tož Mor a Hlad, ti průvodcové mečů,

a vichrem prolétali ulicemi,

vcházeli v domy dveřmi zavřenými

a lámali tam zbytky dávné pýchy.

Král Alarich pak čekal před branami.

Ó Hospodine, rci, kdo neuhne se,

když meč Tvůj bije? Kde je jaká šíje,

jež neskloní se? Kde je srdce lidské,

jež nezachví se úzkostí a děsem?

Z bran vydali se posli ku královi

o milost prosit. Ale ďábel pýchy,

jenž všudy myslí na svůj tučný účet,

řeč radil jim, jež tvrdý los jich pouze

jen tvrdším ještě učiniti mohla.

Já, Zacharias, mnich a otrok Kristův,

jsem v průvodu byl. Pán mi vnukl jíti,

a dopřál smrtelnému oku mému

na průběh patřit svaté pomsty svojí.

Pohanů zbytky v poselství tom byli

a z ďábla ponuknutí vykládali

před králem doby pohanské své slávy

a mínili, že káže prospěch jeho,

by kvapem zdvihl obléhání Říma

a vzdálil se do krajů bezpečnějších...

Prý národ římský, zvyklý krutým bojům,

k zoufalství dohnán semkl šiky svoje,

by zápolil zas jako v dobách dávných

na život, na smrt – by prý pamětliv byl

a k tomu odporu jich nedoháněj.

Já na krále se díval při té řeči.

Zprvu jen úsměv hrál na tváři jeho

a potom hlučným rozesmál se smíchem.

A dívaje se modrým zrakem na ně,

na sešlý šat i na vyhublé tváře,

řek jim, že tráva tím se lehčej seče,

čím hustěj stojí. Na to žádal na nich

vše, co je na špercích a kovech v městě,

náčiní z chrámů, drahé sochy bohů

a otroky, jichž původ není římský.

A když se posli ustrnulí ptali:

– Co tedy míníš zanechat nám vlastně? –

– Jen holý život – odpověděl krátce.

S tím vrátili se vyslancové v město.

V té bezradnosti v posled obrátily

se duše pohanské k svým modlám dávným

a zbylá dobytčata pálíce jim

o zázrak prosily je, oheň s nebe,

zmar nepřátel a zachránění Říma –

ó zaslepená bláhovosti lidská!

Ty modly jinak pomoci jim měly,

jak určila tvá nevýzpytná moudrost,

ó Hospodine, králi všeho světa!

Hlad rost a Mor své panování šířil

a brány zavřené chléb nevpouštěly.

I vyšli znovu posli. Tentokráte

to biskup byl a celá obec naše

po přání lidí bědujících, mroucích,

šli v četném průvodu jsme do tábora,

ne s pýchou, ale bědní prosebníci

a kříž, znak utrpení, šel nám v čele.

Král Alarich nám uctivě vstříc vyšel,

kříž pozdravil a podmínky své zmírnil.

Řím vykoupil se. Otevřeny chrámy

a model poklady se vyhrnuly,

by nastoupily cestu do tábora.

A modly samy – výjev velkolepý –

do kotlů vházeny, by roztály se

v netvárnou hmotu zlaté tekutiny.

Já plameny zřel, jak se veselily

při této práci, já je slyšel výskat

a viděl poskakovat v bujném tanci.

A v posled Virtus, ona zlatá Virtus,

již pohani kdys takou úctou ctili,

jakby to strážný anděl města býval,

vmetena po hlavě jsouc ve var žlutý

se rozplývala – modláři si při tom

zastřeli tváře, aby skryli slzy,

však z pod tog bylo slyšet nářek jejich...

Výkupné sebral Alarich a odtáh

a klid a zdraví vrátily se v město.

Co vypsal jsem zde, mocně působilo

na mysle lidí. Zatvrzelá srdce

se obrátila k jedinému bohu

klnouce malomoci model svojich

a hořce plačíce nad hříchy svými.

Již není pohanů a není model!

Řím očištěn je, dílo dokonáno.

Hospodin kázal andělům svým stavit

a v pochvu uschovati meče pomsty.

Řím Kristův vstává na ssutinách starých

a vládnout bude okrsku vší země.

Na bratrech dvou, tož Romulu a Remu,

stál pohanský Řím; na knížatech světcích,

tož Petrovi a Pavlu, jejichž těla

jak nejsvětější poklad v sobě chová,

Řím Kristův zbudoval se. V světle kříže

nad šírým světem rozpne ruce svoje

a přivine jej v znamení tom k sobě.

Již meče pomsty rezavěti mohou,

neb Kristus jasným císařem je nyní

a bude jím až do skonání světa!