ALBÁNIE

Albánie, Albánie,

kdo by to byl řekl!

Český voják spolkl sousto,

jehož princ se lekl.

Albánie, tvrdé sousto

pro žaludek lidský.

A když změkne, bývá po něm

průjem dyzentrický.

Jinak je to zákoutíčko,

věřte, zcela vzhledné.

Ovšem, když naň dlouho hledíš,

tvářinka ti zbledne.

Zříš tu pomoranče, fíky,

okurky se dařit,

kvůli choleře však musíš

všechno, hochu, vařit!

Hrdličky tu poletují,

strom má hojnou mízu;

je tu mnoho hodných oslů,

leč i zlého hmyzu.

Toho nebojí se zdejší

Ali ani Omar;

syt as škiptarské je krve

malarický komár.

Tys vsak moskytovou sítí

chráněn před ním dosti.

Máš-li přesto malárii,

je to z nedbalosti.

Stejně tomu také se vší,

jež má tyfus v střívku.

Dáš-li pozor na styk s lidmi,

nemřeš na skvrnivku.

K dalším krásám země patří

zahalené děvy –

zajíc v pytli – člověk ovšem,

jsou-li krásné, – neví.

Někdy sice mimochodem

obdržíš tu darem

pohled slibný zpod závoje,

naplněný žárem.

Mládí poznáš po tom blesku,

po sklopení víčka

pomyslíš si: Bude to as

také hezká – paní.

Jdi však klidně dál svou cestou,

varuji tě předem:

Je to zas jen veš či komár,

jenže s jiným jedem –

To jsou tedy světla, stíny

škipetarské země,

které v potu dobývalo

Čechů slavné plémě.

Potu také víc než krve

v boji znáš tu svatém.

Častěji než čistou vodou

brodíš se tu blátem.

Poznáš hory převysoké,

věci, které voní;

někdy jsou to však jen mrchy

zdechlých mul a koní.

Poznáš mnohé, zlé i dobré;

jsi-li skromným tvorem,

usmíří tě křehká koza

s cibulí a pÓrem –

„Si škon ty?“ po škipetarsku

„Jak se máš?“ jest česky.

Na to Škiptar „Mir!“ ti řekne,

„Dobře!“ nebo „Hezky!“

Tohle „Mir!“ si zamiluješ

jako slůvko z nouze.

„Mir! Mir!“ říkáš na potkání,

v srdci vzdychneš pouze:

Albánie, Albánie,

kdo by to byl řekl!

Český voják spolkl sousto,

jehož Wied se lekl.