Alborak.

Ó zářící ty divuhodný oři,

jímž prorok unášen byl ve vichřici,

ty z nozder blesky ohně sálající

a z kopyt hvězdy v klín spícímu moři;

v červáncích ještě tvoje hříva hoří

a v dusných večerech se blýskavicí

jen mihne; však my slabí smrtelníci

jsme v uzdu padnout tobě mdlí a choří.

Jen jednou zdálo se mi, na tvých zádech

že hřměl jsem, v hvězd a mlžin vodopádech

se ztápěl perly v hrstě nabíraje.

Leč když jsi u cíle pak stanul se mnou,

tím víc opuštěn volal jsem v noc temnou,

tys odnes mne, – však nechal u bran ráje.