Albrecht z Kolovrat.

Smečka psů hbitých tryskla z vrat,

za nimi kancléř Kolovrat,

vysmahlé tváře a bledé,

na vraném koni jede.

Ze sněmu přišel, svolal lid.

„Honbou se toužím pobavit,

nedbám však o plaché zvíře,

víc jde mi o kacíře!“

„Nejezdi, umdlen jsi a chor,

sychravý vane vítr z hor...“

„Co víc? však zruměním v líci

pikartské při štvanici!“

„Nech toho, pane, aspoň dnes,

nebe se mračí, stená les...“

domlouvá druh Václav z Dubé,

kancléř však uzdou škube.

„Ne, milý strýče, k čemu strach?

Nechť jsem se znavil na Horách,

ozdravím, oči až spatří,

jak hoří čeští bratří.

Viz jen, dle úmluv jdou nám vstříc

Gutstein a Jiří z Bedružic,

vzhůru již k Bílinské tvrzi;

zdráv budu, věru brzy!“ –

Klusali ruče dál a dál;

pán Koldic na pavlanu stál.

„Hej, pane, spusť hradní mosty,

přijmi nás, svoje hosty!“

Ze sněmu jedem’ z Kutných Hor,

kacířský vypleníme sbor;

při radě na lid ten zrádný

nescházel z pánů žádný!

Jedno jsme; teď však vína dej,

po hodu počne lov a rej;

z kacířů nadělám svící!“

Hněv plál mu z rudých lící.

Komorník, jenž mu pohár nes’,

pravil, když slyšel: „Pane, věz,

sněm váš byl neplně veden;

scházelť vám přec pán jeden!

Pán našich srdcí, našich hlav,

větší než sám král Vladislav,

mocnější nesmírnou měrou

těch, kdo nám žití berou.

Mocnější králův světa všech;

marný je vaší hrůzy spěch,

přes vaše bene a placet

nedá Bůh lid svůj kácet!“

Vyskočil Albrecht rozlícen:

„Pikart jest věru sluha ten!

Šelmo, však doznáš ty nyní,

jak s tebou Pán Bůh míní!

On že má povrhnouti mnou?

Spálím tě tady před branou,

tak bude po vyrovnání!

Chcete-li, milí páni?“

„Spálit mě můžeš, třeba hned,

kdož pak teď žije na sto let?

Dřív-li jdu rok neb dvě léta,

stejno jest pro mne kmeta.

Takou mne smrtí nezlekáš,

okamžik vezmeš, věčnost dáš, –

sněm váš byl bez Boha veden,

nad námi jest On Jeden!“

Pravil a sivou hlavu vznes’,

ukázav vzhůru do nebes:

„Jsouť vaše dekrety známy,

Hospodin bude s námi!“

Vstal kancléř zlícen na nejvýš,

sedadlo zvrhl, svíci, číš...

„Svažte jej!“ vzkřikl, žár v oku,

sáhaje rukou k boku.

Chtěl dobýt meče kancléř snad?

Kdo ví – hluk kolem; v před i v zad,

na boku něco se kmitá:

oheň! Šat pánův chytá.

„Pálí to, běda!... Sluho sem!“

Šerpa juž hoří plamenem,

vzňala se, mysl když trhlá

se stolu svíci zvrhla!

Stržena šerpa; kancléř zbled’.

„Na koně, páni, ruče, hned!“

„Na lože jdi raděj, pane,

tvář jindy siná plane.“

„Na lože? za dne? ani krok!

pojedu; nechať pálí bok,

lazebník v Krupce jej zhojí,

za bolest lov můj stojí.

Spoutejte raba, řečí dost,

tady buď biče ještě prost,

pokutu nechám až v Krupce.

Odveďte toho hlupce!“

Na to pán z Koldic: „Ohó, stůj!

Šimon je věrný sluha můj,

zlou by mně pohanou znělo,

kdyby se takto dělo!“

„Aj, pane z Koldic, hodláš snad

pikarty králi ukrývat?

Zákonům zemským už k vůli

beru jej přes tvou vůli.“

„Můžeš mě pohnat, kdy jen chceš,

Šimona přec mi nevyrveš...“

Ten však dí z nádvoří veden:

„Rozsoudí Pán nás Jeden.

Nech, pane dobrý, k čemu strach,

stár jsi, buď ve svých komnatách,

slábi jsme na tomto místě;

večer se vrátím jistě!“

Spoután, jak pyšný Albrecht chtěl,

týrán byl, ale neúpěl;

hrd hlavu pozvedá šedou,

oděnci ven ho vedou.

Vyjeli z tvrze; mlhy kol

vzpialy se jezdcům nad chochol,

doubravy jako by spaly;

jezdcové pospíchali.

Na hnědém koni kancléř vzad,

oko se smyká jako had...

„Oj, milý Václave, běda!

v srdce mi úzkost sedá.

Hlava mi hoří, plane krev.“

„Pane, tím vinen náhlý hněv...“

„Nohy mne pálí, hruď studí...“

„Zima se v horách budí...“

„Ošklivá zima! Dál však, dál!...

Neslyšel’s, jak se kacíř smál

uprostřed průvodných lidí?

vidíš ho? zrak můj vidí!

O hlavu větším druhů jest...“

„Mámení smyslů, stín!...“ „Ne, lest,

teď zvedá ruku výš hlavy –

mluví, slyš: Bůh nás spraví!“

„Sraz mu ji mečem!“ „Vždyť to klam!“

„Není!...“ a hněviv kancléř sám,

přiklusav na rychlo k stráži,

ruku – ne, mhlu jen sráží.

Padá meč těžký, chabne páž...

„Šetři se, chorý pane náš,

oviň se pláštěm, jsme brzy

na Krupce, tvojí tvrzi!...“

Jeli; pan kancléř něm a bled,

hned jako oheň, hned jak led,

na ňádra hlava se kloní,

Bůh ví kde duch se honí.

Stená: „To pálí! zpružte krok,

uhoří hlava, hruď i bok,

hle – a zas v mlžnou zří chmuru –

zase má ruku vzhůru!“

„Spoután jest, pane, jak byl dřív,

pohyb to pouze koňských hřiv,

vítr je do výše zdouvá...“

„Ne, ne!...“ a kancléř couvá.

„Není to hříva, ruka jest,

poznávám jasně hnát i pěst,

čnít také prst vidím k nebi –

což nemám očí v lebi?

Uťněte ruku v jeden ráz!“ –

„Stalo se!“ – „Stalo? ne, už zas!...“

„Pohleď, ať srdce už věří,

zde jest...“ „Pryč, pryč s ní, zvěři!

Za kořist lačný měj ji vlk, –

a což ten kacíř?“ – Věru zmlk’

na krev, jež vytryskla z rány,

slétly se lačné vrány.“

„Vida, jak skrocen chlapský vztek!

Dobře! však má-liž obvazek?

Musí nám soudruhy říci,

než půjde na hranici.

Musí!... Ó běda, zas ten pal,

úzko mi, hrozno! Páni, v cval,

nedbejte, bolest mě zmoří,

útroby zrovna hoří!“

Jeli... „Jsme doma? hynu už!“

„Okamžik, pane, jen se vzmuž,

mlhy se kladou, den krásný...

s tvrze nás vítá hlásný.“ –

Do brány vjeli, kancléř vzdech’,

zachvěl se v hrudi, v údech všech,

vedli ho v síň plnou záře,

Šimona do žaláře.

„Doma jsem, doma, bohudík,

rychle, kde lékař, lazebník?

Zdráv musím povstati k ránu!...“

Uvedli oba k pánu.

„Lékaři, zdraví dej a klid,

k hranici zítra vést chci lid,

v žhavém by vzplanul jí klíně

chám jatý na Bílině.

Krvácí tuze, nedej Bůh,

aby nám před svítáním ztuh’;

obvaž jej, nešetři líku,

zachraň ho, lazebníku!

Zbrojnoš mu cestou ruku sťal;

chci, bys jej ohni zachoval,

spěchej, kéž zdaří se píle,

slunce než dojde cíle!“ –

Cíle než dospěl slunce let,

dokonal kancléř, umřel kmet,

z tvrze však vzlétli tou chvílí

havran a holub bílý.

Zakroužil havran v černý les,

k Bílině holub peruť vznes’,

Koldický žalem se kácí:

„Šimon můj, hle se vrací!“