Album.

Mám nerad po vždy život suchopárný...

Mně v prsou víří jakýs pocit žárný,

jenž stále pohání mne v kraje jiné...

Když myslím: „Dost již,” – tu než půl rok mine

ten starý štír zas v srdci se mi hlásí,

a chvatně jak šíp kol mne letí časy,

já stárnu sic, však plápol nezhasíná...

Ty se mnou jdeš. Ty přec jsi, duše, jiná,

ty nejsi z ostatních, jimž marně pravím,

že musím plout tím proudem žití dravým,

že marná řeč jich, marné namahání,

mne stále že cos pryč, pryč popohání...

Ty ze všech jedna zbyla jsi mi pouze! –

Ty se mnou zkoušíš, jak je trpká nouze,

ty nejlépe víš, jak ten mráz je drzý,

co značí to, když vřelé, těžké slzy

nám večer chleba černou skývu smáčí...

A tobě jediné to říci stačí,

že přijdou časy lepší, lepší jistě...

Hleď, album mám zde. V každém listě

jest obraz jeden. Ten zde mojí matky.

Jen vzhlížej dále na ten úsměv sladký,

na její oči... Ona dobrá byla, –

věř, že víc než my oba zakusila...

Převrátím opět. Líbí se ti, dítě?

Proč rdíš se mi, proč rozpačitě

svou hlavu kloníš k prsoum? Znáš jej taky?

Ne, není možno. – Tyto krásné zraky,

tu tvář již dávno, dávno kryje země.

Pojď, dítě, sem a přitul blíž se ke mně,

chceš, budu o něm tobě vyprávěti? –

To bylo v čas, když ještě jako děti –

pod přísným dozorem svých professorů

v lavicích dusných tiše, bez hovoru

jsme sédali. My vždycky spolu byli,

my spolu hrávali jsme, žili, snili

a stejně protivným nám vždycky býval

ten školní život... Jako bouřný příval

nás oba žití vír v svou náruč strhl...

On v plné důvěře se ve svět vrhl –,

šel s tváří zářící v ty hrozné vlny...

A záhy poznal, že jest život plný

jen sklamání a nikde že již není

ten zlatý paprsk štěstí, vykoupení,

jenž mohl by nám tmu tu osvítiti...

Kdys našel jsem ho. Pět let může býti

již tomu dnes. Byl sešlý, bledý v líci,

rozmrzen chudák. Hercem kočující

se společnosti stal. – Stisk mně mocně ruku,

zrak zrosil se mu. Čet jsem mnohou muku

ve tváři jeho. Nemoh slova ani

mně říci již a chudák v zajíkání

kol krku kles mi, líbal moje rety.

Zřel na něho jsem. V divadelní cety

byl obléčen. A kolem jeho skrání

z papíru koruna se v zlatém plání

pyšnila... Představoval právě krále...

Tu pojednou se vzpřímil. Nenadále

mi rychle děl: „Vše, o čem jsem kdys sníval,

mně odnes v moře bouřný žití příval,

mé sny jak mračna v dálku odletěly...

A troskou jest, co po život jsem celý

v své duši choval, jako drahokamy...

Jen jedno ještě mám... Jsme tady sami? –

Já nerad druhům svým bych k smíchu sloužil. –

Ty ještě víš snad, po čem vždy jsem toužil?

Po smrti slavné v středu lidí mnoha!

A na to myslím všady, kam jen noha

má šine se... Kde smrť bych takou našel?...“

Dál nedořek... Jej křečovitý kašel

přepadl dravě, v tváři jeho svaly

se napjaly a oči žhavě plály.

Já trnul jsem a myslil v oné chvíli,

že v náručí mi skoná druh můj milý...

Leč – za nedlouho mohl vstáti zase.

Zřím na něho, jak zvolna probírá se,

jak chvějnou rukou slzy s očí stírá,

ve kterých záblesk poslední již zmírá.

„Kde přestal jsem?“ děl slabým hlasem ke mně.

„Jsi unavený, – nemluv,” pravím jemně,

„vždyť zítra čas...” – Chtěl říci cosi,

v tom ze zákulisí k nám přišel kdosi

a děl mu, že má vystoupiti právě.

Mně ruku podal, pak ji přitisk k hlavě

a na to kráčel na jeviště zvolna.

Tu srdce palčivosť mé náhle bolná,

jak břitký meč projela. Dobře cítil

jsem v duchu svém, že život jeho zřítil

se v propasť černou, jíž smrť jméno dali...

Pak zřel jsem ho. Měl pláštík jakýs malý

a žezlo v ruce, mluvil mocným hlasem...

Já viděl však, jak v tváři jeho časem

cos cuká mu, – já tušil brzkou zkázu.

Teď, dítě, nechvěji se ani v mrazu

tak, jako tehdy, když jej na jevišti

jsem zřel, že síly poslední své tříští...

Měl smáti se. Však jiný pocit chví se

kol rtů mu. Vidím, kterak potácí se,

jak zavírá zrak – a tu skoro rázem

kles přemožen jsa, vysílený na zem,

krev temná z rtů mu proudem vytrýsknula...

Já na nic nedbal. Láska ve mně hnula

se sílou lví... V té u něho jsem chvíli,

mu pomahám, co stačí moje síly,

chci zvédnout jej, by mohl dýchat zase...

On kývá hlavou jen a usmívá se.

Tu zašept těžče: „K čemu namahání,

dík, dík ti, – umírám však bez reptání,

kol stojí lid, – to smrť má slavná dosti...”

Víc nemluvil... Já v hrozné zoufalosti

svou tvář jsem zakryl, myslil jsem, že zšílím...

Pak k němu kles jsem... Nediv se, že kvílím

mé dítě teď, když právě vzpomínám si

na něho. Já snad také někdy kamsi,

jak on si zajdu pro smrť divnou, temnou...

Pojď, přitul se a poplač si teď se mnou!