Album.

Vy, milostivá, dovolíte

a krásné ouško nachýlíte

k mým drsným veršům na chvilku?

Dnes nebude, jak jindy vždycky,

v nich ukryt osten ironický –

mám jenom malou idylku,

a tu jsem, prosím, na Žofíně

od vaší zaslech’ přítelkyně

tak maně, zcela náhodou...

Je ráno. Právě po snídaní.

Teď vejděm’ v pokoj mladé paní,

jež chví se tepla lahodou.

Ta právě k stolku usedla si.

Má dlouhé, světlé, krásné vlasy

(tak, milostivá, jako vy),

má modré oči plné třpytu,

v nichž chví se hebkosť aksamitu

(váš zrak má výraz takový).

Na klíně malou dcerku chová,

jež žvatlá tajuplná slova

(jak vaše dceř, jak slýchávám),

jak poupě růži tato malá

se matce svojí podobala

(jak dcerka vaše, krásná, vám).

Na stolku album vykládané,

jež barvami a leskem plane

(lesk vábí děti, víte již),

teď snahu jeho upoutalo,

svou malou ručku namáhalo

je přitáhnouti k sobě blíž.

A volá při tom svoji mamu,

ta usmála se, pomohla mu,

již otvírají listy ty,

kam bílá ruka vždycky skreje

ty staré, známé obličeje,

jež v srdci nejsou ukryty.

Vždyť znáte asi, milostivá,

co vše se v takém albu skrývá:

strýc, studenti, pár starých tet,

pár platonických nápadníků,

již zvěční se též v památníku

z těch krásných, zašlých, mladých let. –

A paní usmívá se stále

a obrací ty listy dále,

a děcko žvatlá vesele –

ó, po letech se šaškem stává

tak mnohá kdysi vážná hlava –

i její touhy nesmělé!

Jdou ke konci: „Ah! táta! táta!“

a děcko ručkou po něm chvátá –

však paní teď se zachvěla:

tam vedle chotě zastrčena

jak nějaká věc bezecenná

podoba jiná vězela.

Já nevím, moje milostivá,

zda upomínka jakás tklivá,

zda výčitka, dech soucitu

tou paní v této chvíli vládly:

však dvě prý velké slzy padly

na divnou podobiznu tu.

Než hned je zahlédlo to dítě,

ač upadly prý dosti skrytě,

a – dětský duch je chápavý –

ručkama pomsty z alba vzalo

a v okamžiku roztrhalo

to tatínkovo vis à vis.

Idylky konec. Co teď zbývá,

co připomene, milostivá,

vám ještě někdy moji líc?

Rodina roste, život pádí,

a vzpomínat na hloupost z mládí

nezbude, viďte, času víc!

Já zaslechl to na Žofíně

od vaší maně přítelkyně –

ty slzy byly zbytečny:

já jsem již chvála bohu zdravý,

můj žaludek dost dobře tráví

a spánek mám též výtečný!...