ALE JÁ ZŮSTAL, ČÍM BYL JSEM...

Ať jsem písařil, nutil se krásné písmeny psát,

nebo knihy jsem rozpůjčil do tlumu nenasytného,

aby se mohlo mu o sterém životě zdát,

v zátiší zastřeného, neb divoce dobrodružného,

vždycky jsem těšil se tomu, že malým jsem kolečkem,

že je mne třeba a že se jiné kolem mne točí,

s řemeslem svým jsem srost i se svým stolečkem,

závistí, jiní co měli, neplakaly mé oči.

Byl bych si od mládí přál –

někde v poli sic orat, když skřivánek zpívá,

nebo raději jezdit s kolotoči světem,

s jelínka kde se do terče píchá nejprudším letem,

s komedianty ve voze jezdit v dešti i v bouři,

s panoramou, jejíž komín hubeně kouří,

kupčit v městečku, za dřevěnými citrony stát,

o poutích prodávat perník neb roznášet plecháče piva

v rohatém kabátě, který by vlál, –

mnoho věcí tak najednou dělal bych rád;

všecko to od mládí byl bych si přál...

Veliké programy pak jsem měl.

Na moře bych se byl vydal a země objevoval,

dunícím vlakem bych profičel pevniny, bouře tam vnes',

svobodu rád bych byl otrockým kmenům vybojoval, –

ale já zůstal, čím byl jsem a neželel:

Dobrým já člověkem zůstal i dobrým kolečkem,

u svého řemesla, za svým praktickým stolečkem,

byl jsem rád, stroj, kde jsem s jinými kolečky svázán a spiat,

dobře že na minutu šel.