ALEGORIE

Seděl mladý pastýř vedle šedé skály,

proti němu stařík – a oba v závod hráli,

syringy jich rty se stejně dotýkaly.

Ale jaký rozdíl, jaká různost zvuků!

Mladému vše hrálo jasném ve souzvuku,

že bys k polibku rty, k objetí vzpjal ruku,

takže v jeho písni, plné křepké síly,

hon kentaurů skalou, v řece víly,

hrdliček smích, ševel třtin se zrcadlily.

Zato v písni starce – jaká elegie,

tak jen vlna moře o břeh sirý bije,

tak jen zvadlý rákos v bahně lučin hnije,

tak jen vzdychá láska, poraněná v hloubi,

tak jen praská bolně, když se láme, choulí,

tak jen vetchý Tritón v zvětralý roh troubí.

Jedno slunce oba stejným žárem hladí,

píseň hocha žehá, píseň starce chladí.

Proč? Tu umění hrá, onu pouze mládí.