ALEJ.

V té aleji to ptáci neuslyší,

čím v sladké touze ústa má se chvějí,

noc padá tiše v náruč země s výší

a taví hvězdy rosných do krůpějí.

Sem ve tmu stromů hvězdy neuvidí

a vonná pára nad krajinou vzrůstá,

by nezvěděl to nikdo, nikdo z lidí,

že poprvé jsem políbil Tvá ústa.

A na západě velký měsíc žhavý,

ten jistě něhu oné chvíle tušil,

kles’ tiše v lesy, mraků do záplavy,

by polibků mých hudbu nepřerušil.

Nech spáti ptáky, nech ty hvězdy spáti,

přej měsíci, ať v stříbro mraků zmizí –

víc letní něhy v žhavém srdci plá Ti

i ve Tvé duši hluboké a ryzí.

Náš strážný anděl k trůnu boha kleká,

zří zemi tonout ve květech a v rose,

on zřel, že líbám Tvoje ústa měkká,

a bohu dí: „Teď štěstí zrodilo se!“