ALEJ BŘÍZ

Bříz alej podél cesty je jako zelené vodopády,

jimiž běl kmenů prosvitá před zraky rozzářenými

a bílá cesta svítí.

Jdeš kolem

a objímáš vysoké, bílé kmeny,

s jichž korun splývá zelená prška zlatá,

a nasloucháš šepotu pohádkových panen

o láskách pohádkových, o dobré matce zemi,

o křišťálových vlnách potoka, jenž kolem plyne.

Tu náhle

raněnou břízu potkáš se servanou korou

a zříš její větve naříkající,

že ona bude sama schnoucí a chorá v středu pyšných

a krásných družek!

A myslíš teskně

na tolik ubohých servaných dívčích srdcí,

raněných bytostí, šlapaných životem, schnoucích

uprostřed pyšných družek –

a v teskném šepotu raněné břízy

zní tichý, tajemný nářek

a z vodopádu zeleného

zří bílé plačící tváře

a vlasy rozpuštěné vlají, zasvítí bělostné ruce skleslé. –

Objímáš raněnou břízu

živoucí, útlou a krásnou, zmírající

bytost,

zhnětenou životem, jenž řítí se bílou cestou.