Alejemi.

Je na podzim; obzor se mlhou stmívá

a den tak pochmurný a s mračen splývá

déšť hustý v proudech drobných krůpějí,

a kromě milenců ni duše živá

teď nejde vlhkým pískem alejí.

A pod deštníku klenbou přituleni

jdou milenci svou vášní opojeni.

V mé jizbě teskně hučí krbu žár,

déšť bije v okna; do parku zřím v snění

a nuda vtíná v duši mou svůj spár.

Je venku chladno, vítr listí honí,

roj kapek v písku tleská, zvoní; –

Ieč milenci na cestě alejí

jsou rádi, že, když jejich rty se skloní,

polibky zmlknou v šumu krůpějí.