Alespoň líznout.

Že nemůžeme všecko mít,

co oko naše ráčí zřít,

a že nekaždé přání nám

se splní k naším pochoutkám,

tu útěchou vždy nám bývá,

když srdečko se usmívá

na to, co nelze míti za úděl:

„Kéž bych si aspoň líznout směl!“ –

Chuďasa vizme bledou líc,

jde krámu uzenáře vstříc,

žaludek jeho trápí hlad

a tu tak mnohý cerbulát!

Na očích jest mu zřejmě zřít,

že přál by si nějaký mít,

jsa bez groše však – chuďas děl:

„Kéž bych si aspoň líznout směl! –“

Bezpečný an mu dán byl glajt,

rošťáka vedl policajt:

i kráčí kolem zlatníka,

kde hojnost zlata veliká.

Ó, hrál mu hbytě každý prst,

kéž bych ho mohl mít jen hrst –

kéž za límec bys mne neměl,

„abych si aspoň líznout směl“!

Na hradčanském chrámu páně

poutníci svatém o Janě

tam na velikém nádvoří

líbají sochu na oři.

Slováček jakýs opodál,

an k soše až se nedostal,

zvolá, an k této zbožně zřel:

„Kéž bych si aspoň líznout směl.“

Na lavici tam v kasárnech,

veleno, by si Honzík leh’,

a velepřísný pan kaprál

do rukou lískovku již bral.

Honzík však ráně po první

své čelo hrozně kaboní

a do vousů si zabručí:

„Kéž bych tě také líznout směl!“

Z přednášky študent domů šel

a spanilou kdes dívku zřel,

ihned za ní jak na oři

a celý láskou zahoří –

však nesměl jsa, se neblíží

a zdáli jen ji prohlíží,

že na hubinku chuť však měl,

dí: „Kéž bych si jen líznout směl.“

Kol směnárny ubožáka

zřít kolem kráčet žebráka,

tam hojnost stříbra, zlata je

a on jen v bídě běduje:

„Tu ladem leží tisíce,

jež pomohli by velice,

že bídu takou bych nedřel,

kdybych si aspoň líznout směl!“

Vašíček malý doma zas

zřel smetánku tam na pospas,

a že měl mlsný jazýček,

obcházel stále hrníček –

že stále kdos však přítomen,

musí se spokojiti jen

slovy, když na smetanku zřel:

„Kéž bych si aspoň líznout směl!“

Výrostek jakýs jedenkrát

by zakouřil si milerád,

že cigaro však nemoh’ mít,

an nebylo je zač koupit,

konejšil choutky všeliky,

že chodil kolem trafiky

a vzdychal, an do skříně zřel:

„Kéž bych si aspoň líznout směl!“

U mistrova tam u stolu

dělnictvo sedí pospolu,

a dole v konci nejzazším

i učedníka také zřím;

máť každý masa až až dost,

jen učenník má chuďas kost,

i vzdychl, an to všecko zřel:

„Kéž bych si aspoň líznout směl!“

Pro karbaníka teprv trest,

když v jedníku už řekl: „Rest,“

a vidí, že to zle vyved

a prohrát musí naposled.

Na peníze se zahledí

a zasmušeně na to dí:

„Kde jsem to zase rozum měl? –

kéž bych si aspoň líznout směl!“

Však dost již toho lízání

snad pro dnešek, milí páni,

neb nerad bych to viděl přec,

an mrzutá to skoro věc –

by za mé celé namahání

mi někdo řekl bez zdrahání,

jak mnohé příklady již jsou,

že jsem též ňákým – olizou! –