ALEXANDER I.

Otče náš, jenž jsi na nebesích

– na zemi já chci býti věrným

tvých svatých přání zástupníkem –

posvěť se jmeno tvé – kde třeba,

já s mečem v ruce postavím se

nad utrhači jeho k trestu –

buď vůle tvá – tvou vůlí, Bože,

je klid a pokoj: na nás na všech,

pastýřích světských stáda tvého,

je, vstáti svorně proti tomu,

jenž převraty byv zločinnými

vynesen vzhůru, ohrožuje

klid člověčenstva... ty je vydáš,

ó Hospodine, v ruce naše

až čas tvůj přijde; čekat chceme

s důvěrou v tebe, Svrchovaný,

až znamení nám dáti ráčíš –

a odpusť nám ty naše viny –

– – Ty naše viny... Hříšníky jsme

před nebem tvým a tváří tvojí...

Stín zabitého mého otce

sny mými chodí... včera přišel...

bled... oči hrůzou vypoulené...

na hrdle šerpu, jíž byl škrcen...

zle patřil na mě... ruku zdvihl

a dlouho hrozil... Hospodine,

já věděl v oné hrůzné noci,

že vrazi kráčí k dílu svému

a obětí že car, můj otec...

já věděl, já jich nezadržel,

čin provedli, já netrestal jich –

tu vinu odpusť, Slitovníku!

Pro všecky odpusť dobré činy,

jež vykonal jsem v službě tvojí

a konat budu... Sám jsi musil,

král králů zírat s výše svojí,

když Syn tvůj ztupen byl a ztýrán

a luzou ubit... nerozhorčils

a nedals bíti hromům svojim

a ani potom nepotrestals –

i mně ty odpusť! Bez tvé vůle

nezhasl život otce-cara.

To odpusť, odpusť i vše jiné...

i druhé viny... Símě hříchů

dá v duši naši ruka tvoje,

ó rozsevači nevyzpytný,

a pak tvé spravedlivé oko

se dívá, vzejde-li ten kvítek

a teplem tužeb našich živen,

zda ovoce dá, bys moh trestat

pak hříšnou půdu – duši bědnou...

A příkazy své zpřísnils jaksi:

proč dovolil jsi patriarchům

i králi svému Davidovi

žen bez počtu pro radost žití,

kde nám jen jedné dovoluješ?...

Ach, netrestej mě, Hospodine,

já nevyčítám... já jen hledám

jak milosti tvé přivést paprsk

v tmu hříchů svých... Ó neuváděj

mě v pokušení, bože věčný,

když víš, jak sláby síly moje,

když víš, žes hříchům všem dal sladkost...

I Naryškiná je tvůj člověk

a všechny druhé... Bože, Bože,

proč blýskají mi těla jejich

v mé modlitby?... A marno bránit,

jsem hladov po nich!... A ty vidíš

a soudíš všecko, Hospodine...

Proč učinil jsi ctnost tak tvrdou

a nechutnou a plnou trní

a cestu hříchů vystlal květy?!

– Chci, Hospodine, být tvým mečem

a štítem svaté vůle tvojí...

Mír světu dám a utvrdím jej

na věky věkův... Obraz vládce

chci zůstavit zde příštím časům

jak dosud nebyl a jak musí

být příště vždy, chce věren-li být

své úloze, již tys mu určil...

Zem vezmu v ruku, Hospodine,

– a víš, že ne hnán hladem války,

jen tobě k vůli, k světa dobru –

vše udělat chci, velký Bože,

jen klid dej zvířené mé duši

a buď mi soudcem milosrdným!