ALEXANDR VELIKÝ

V závoji mythických věků

zvedáš se před mými zraky,

postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým...

Odvážný dobyvateli, dychtící ovládnout zemi,

hvězdy své porobit vládě, rozpiati vesmíru náruč,

nevěřím, kdysi že skonal’s

na kterés’ výpravě slavné

v šedivé dávnověkosti.

Odešla zevnější maska, dočasná podoba jenom,

duchová bytost tvá žije věčně, jak žila již dříve

v postavě Achilleově, v nadlidských titanů činech,

věčně se vtělujíc v život...

V Juliu Caesaru povstal’s, k vítězství Římany veda,

posléz bys’ proboden klesl

proradnou přítele dýkou,

v Nelsona kdysi se vtělil’s,

v bitvě jenž u Trafalgaru

vydechl rekovnou duši

krvavým vavřínem věnčen,

v Napoleonu jsi ožil,

Evropou v základech zachvěv,

abysi dotrpěl trudně na sirém ostrově v moři.

Ožil jsi v Archimedovi,

zemí jenž pakou chtěl pohnout,

ožil jsi v Buonarottim,

věčnost jenž vdechl svým dílům,

ožil jsi v Beethovenovi,

vesmír jenž promítal v hudbu,

ožil jsi v básnících slunných,

k hvězdám již varyto vznesli.

Procítáš v přečetných recích,

vědcích a dobyvatelích,

od věků do věků znova věčně se vtěluje v život,

stále se zdokonaluje.

V závoji budoucích věků

zvedáš se před mými zraky,

postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým...

Vidím tě, člověka činu, nikoli v proudech již krve,

na troskách zdeptaných říší,

jako kdys v dřívějších dobách,

vidím tě, lidskosti reka, vítěze duchem, ne zbraní,

božského syna!

který zem’ ovládne láskou,

na hvězdách pozdraví bratry,

vesmír svým důmyslem prožhne.

Tehdy své dovršíš dílo,

s vesmírem v jediné splyneš,

dosáhnuv poslání cíle, zářící dobyvateli!