Alexandra Puškina Bachčiserajský fontán.

Chán Girej sedí skloniv zrak,

Dým z jantaru se valem rojí,

Sbor sluhův, jakby halen v mrak,

Kol chána zasmušile stojí. –

Ve dvorci vše tak ticho bylo,

S pokornou úctou každý pohlížel,

Jak v pánu válčí vztek a žel,

Jak na tvář se mu mračno rozložilo.

Leč hrdý vládce pokynul,

Netrpělivě rukou zamáchnul,

A hle, hned otroci hrnou se ven.

V svých komnatách dlí samoten.

A prsa dmou se volněji,

A přísné čelo živěji

Vytýká zlobu vroucí hlubiny,

Jak bouřné vichry srážejí

Zálivu linoucí se hladiny. –

Což hrdou jeho duší zachvívá?

Jaká myšlénka hlavou provívá?

Chce válku s Rusií snad vést?

Či Polsce kázat zhoubnou zvěst?

Snad po mstě hoří krvavé,

Či u vojště se zrada strojí,

Neb horských národův se bojí,

Či Janov kuje pikle své?

Ach, vždyť ho nudí hluky bojové,

Hrozných se ruka šavlí leká,

A válka – ta mu předaleká. –

A snad se do harému chána

Po stezkách tajných zrada dostala,

Snad otrokyně rozhárána

Své srdce gjauru oddala? –

Ne – krásné Girejovy ženy

Ni myslit ani toužit nemohou,

A kvetou v ticho zahaleny,

Pod chladnou, přísnou ostrahou

Bez lásky v prázdném míru vadnou,

Majíce pouze nudnosť chladnou.

Vždy v tomtéž rozmařilém vězení

Jich lesk je ukryt pro vše světy,

Jak ve skleníku dusné koření,

Jak Arabie mdlobonosné květy. –

Unyle pro ně vezdy dál a dále

Dni, měsíce a léta uplývají,

Co tichý zdroj znenáhla, stále,

Jich mladosť a s ní lásku urývají. –

A jednostejný každý den,

Vše hodiny tak líně plynou;

V harému lenosť vládne jen,

A zřídka ženám slasti kynou.

Mladistvé děvy v touze zňaté

Své prázdné srdce samy klamají.

Tu mění šaty přebohaté,

Tu v hrách se, v rozhovorech kochají,

Neb poslouchají šum vod živoucích,

V průzračné vlnky pohlížejí,

A při tom v stínu stromů chladících

Se nožkou lehkou procházejí. –

Však mezi nimi chodí zlý eunuch,

Jejž marná, marná práce unikat.

Zrak řevný jeho, bystrý sluch

Ten věčně bdí a nejde spat. –

Staráním bdivým uchystal

Řád věčný. Co se líbí chánu,

Toť svatý zákon proň se stal,

Ba, nejhlavnější čásť koránu

Tak horlivě a přísně nechová.

O lásku duše jeho nestojí;

Jak socha chladná, kovová,

Se výsměchu a nenávisti nebojí,

Urážky naň když děvy vyrojí;

Vše oslyší, i zraky jemné,

I tichý vzdech i šepty temné.;

Onť zná již dobře ženský mrav,

Vyskoumal lsti těch krásných hlav

I v svobodě i v nevoli.

Zrak něžný, líce uslzené

Nepohne srdce otupené,

Žal jejich, ten ho nebolí.

Spustivše lehké bujné vlasy,

Když spěší jaté děvice

Se koupat v horké parné časy,

A lijou vlnky chladné vodice

Na svoje čarovabné krásy:

Tuť strážce zábav nevinných

Již zde! On zírá lhostejně

Roj obnažených vnad těch rozkošných,

On po harému v noční tmě

Neslyšným kročejem se brodě

Potajmu hledí na děvice mladé,

A k poslušným se dvéřím krade,

Od lože k loži tiše chodě.

V starosti věčné chanských žen

Střežívá i jich klidný sen.

Poslouchá každé noční šeptnutí,

Dychání, vzdech i tiché pohnutí,

Vše slídí mocen, ukruten.

A běda té, jejížto v snění ret

Snad jméno cizí šepotal,

Neb jížby sladkých ústek med

Své družce hříšné city zpovídal. –

Proč Girejův se v smutek noří duch?

Čibuk již nevysýlá dýmu roje,

A tiše, ba i dýchati se boje,

U dveří na znamení ždá eunuch.

A vstává zasmušilý pán,

V dumání, mrak a ticho pohřížen,

Jde zvolna ve rozkošný stan

Nedávno ještě milých žen.

Již čekajíce chána svého

Kol vodotrysku veselého,

Zde na kobercích hedbávných

Ve tlupě rozpustilé seděly,

A s dětským radováním hleděly,

Jak ryby v jasné hlubině

Na mramorovém plují dně,

A pak jim do vod průzračných

Prsténky, náušnice házely.

A při tom vezdy nevolnice

Vkol vonný šerbet podávaly,

A zvučnou píseň zpívajíce

Ves harém v rozkoš rozháraly.

Dobré nebe kyne člověku

Náhradu za slzy, strasť,

Blažen Fakir *), uzřevší Mekku,

Nebeskou tam uživ slasť.

Blažen, slavně břehy Dunaje

Smrtí svou kdo osvětí,

Jemu v náruč děvice ráje

S usmíváním poletí.

Blaženější však, kdo Zarému,

Mír a něhu miluje,

Kdo jak růži v stínu harému

Tebe, drahá, celuje! –

Tak pějí! – Nevidět však Zarému!

Kde hvězda lásky, krása harému?.....

Ach, bleda, zarmoucena,

Neslouchá chválu milostnou;

Jak palma, bouří zachvácena,

Hlavinku sklání spanilou.

Nad ničím již se neraduje,

Girej Zarému nemiluje!.....

Již změněn!.... Leč, kdo zná tu lest?

Gruzinko, kdo ti krásou roven jest?

Ty kolem liljového čela

Jsi kosu dvakrát zatáčela,

Tvých čarovabných očí moc

Dne jasnější jest, černější než noc.

Čí hlahol jeví bouřněji

Tu vášeň sladkých želání?

Čí horké políbení vroucněji

Nad tvoje rozohněné líbání?

Zdaž srdce, tebou ozářené

Tě pro jinou kdy zapomene?....

Však lhostejně a ukruten

Girej přezřel tvé vábné krásy,

A tráví noční chladné časy

Tak zamračen a samoten,

Odtud, co polská kněžna lapena,

V harému jeho pláče zamčena....

Nedávno teprv Marje krásná

Cizinské nebe spatřila,

Nedávno jako hvězda jasná

V otcovském zámku ještě zářila;

Stařičký otec ní se pyšníval,

Svým nebem vždy ji nazýval,

A nač jen ladná děva choutku měla,

Již láska jeho splniti to spěla.

Jen jednu starosť, péči měl,

By osud drahé dcerušky se skvěl

Vždy jasně jako jarní den;

By ani okamžitý smutný sen

Se v krásnou duši její nevnímal,

By její duch si vezdy zpomínal

S rozkošným blahem onen čas,

Kdy laskavě ji poutal otcův hlas,

Dni zábav, zniknuvší co větru vání.

Vše vábilo k ní: tiché počínání,

To hnutí harmonické, bodré,

I očka, chrpy temnomodré.

A přírody ty dary milé

Spanilým vkusem vabně krášlila,

V slavnostní vezdy chvíle

Při hodech harfou rozkoš kouzlila; –

Však též i tlupy velmožův

Po srdci krásné Marje toužily,

A celé roje švarných jinochův

Jen o ní v tajném bolu blouznily.

Leč v mírném tichu duše své

Kochání ona ještě nepoznala,

Za sladké doby mladistvé

V otcovském sídle, v kruhu družek svých

Jen zábavám se věnovala.

V tom houfy Tatařínů hubivých

Na Polsku hrnou se co řeka,

Ni s takým proudem ohňů divokých

Po žatvě hrozný požár těká.

A vojnou, rukou vrahů cizinských

Kvetoucí kraj ten spustošen,

Ztad vyhynuly klidné zábavy,

I truchlí vísky, doubravy,

A pyšný zámek opuštěn!...

Utichla Marinčina komnata;

V domácí kapli, v nížto při svíci

Ostatky předkův odpočívají,

Se znakem a s korunou knížecí

Nového hosta mrtví vítají.

Ach, otec v hrobě, dcerka zajata,

Zlý dědic v krásném zámku velí,

A rodná země, ve jho upiata

Nad svojí spoustou truchlí, želí.....

A v Bachčiserajské ty dvory

Chán mladou kněžnu zahaluje,

V otroctví, nezříc známé hory,

Marie pláče, hořekuje.

Girej však vele cení ji a ošetřuje;

Unytí její, slzy, sten

Pobouří chánův krátký sen,

Ba k vůli ní i přísnému

Ulehčil mravu v harému.

Ukrutný strážce chánských žen

K ní ve dne ani v noci nechodí,

Dech její nestřeží, ni její sen,

Kolem jejího lůžka nebrodí;

Ba nesmí urážlivé oko své

Na čaropůvab její utkati, –

Smíť sama jenom v lázni tajemné

Se s otrokyní koupati.

Sám chán se bojí, děvy uchvácené

Mír tichý, smutný kaliti;

V harému části ustraněné

Můž’ ona pro se tráviti,

A v komnatce té zahalené

Duch vyšší zdá se sídliti.

Tam ve dne v noci lampa hoří,

Záříc na obraz svaté Panny,

Jíž v žalu svém se Marje koří;

V budoucnosť smutný zrak svůj noří,

A víra pokorná v ní bytuje;

Že v krátce půjde v lepší stany,

Tajemné tušení jí zvěstuje. –

Tam děva slzy prolívá

Dál závistivých družek svých,

A vše když blahem, slastí oplývá,

A hárá v něhách vášnivých:

Jak svatyni tu ona ukrývá

Ten osamělý koutek svůj. –

Tak srdce, žertvu zablouzení,

U víru hříšných opojení

Chránívá jedna svatá záloha,

Cit jeden, bohem vdechnutý.

Noc vzešla. – V tmavý stín se halí

Tauridské role rozkošné,

Ve tichém stínu laurů zdáli

Slavíka slyšet pění půvabné.

Za sborem hvězd se luna ukazuje,

A s bezoblačné čisté říše

Na lesy, doliny a výše

Svit temný lejíc zvolna pluje.

V bílé se roucho zahalíce,

Co lehké stíny jen se míhajíce,

Po městě rozesáhlém za šera

Se Tatařínův ženy scházejí,

A jedna k druhé hbitě spíšejí,

Tam zažit příjemného večera.

Spí Bachčiseraj, spí harém,

A sladká něha vládne v něm.

Vše ticho jest, aniž co kalí mír

Té mrtvé noci. – Plíživ se jak štír

Již vykonal svou stráž eunuch.

Teď spí; – však přece vždy se lekaje,

Děsí se spící jeho duch,

Strach budí v něm i nejlehčí ves ruch,

Před zradou pokoje mu nedaje.

Tu kvapný šepot, šum a sten,

Tu křik zas slyší jeho sen;

A nevěrným byv sklamán sluchem,

Se budí, chvěje, strachuje,

Napiatým proniká vše uchem –

Leč – vůkol svatě ticho panuje;

Jen vodomety sladkozvučné

Z žalářův mramorových trýskají,

A s milou růží nerozlučné

Slavíkův písně rozkoš dýchají;

Eunuch pak dlouho napíná svůj sluch,

Až v sen zas padá mdlý ten jeho duch....

Jak vábny jsou ty krásy temné

Přeladných nocí východních,

Jak sladko uplývají časy jemné

Koránu přitulenců rozkošných.

Jaká to něha v domech jich,

V těch sadech čaropůvabných,

V harému slasť kde tichá vládne,

Kde pode pláštěm luny ladné

Vše plno tajemství a ticha,

Kde se tak sladce žárem dýchá.

Vše ženy spí – jen jedna bdí. –

Ta jedva dýše – vstane –

Jde; ruka se jí chví, v ní oheň plane;

Ve noční tmě otvírá dvéře,

Jde, stane, dál se zvolna béře....

V dřímání lehkém, jež ves bouří ruch,

Před ní tu leží stráživý eunuch.

Ach, srdce jeho nelze uplakat,

Leč pokoj sna, ten možná oklamat....

Zaréma proklouzla co duch.

Tu dvéře jsou; ve bázni tonoucí

Se ruka její chvějící

Věrného zámku dotknula –

Již vešla.... duše její ztrnula.

Zář lampy opuštěná,

A schránka, smutně ozářená,

Přečisté panny obraz mírný,

A kříž, ten obraz lásky smírný....

Gruzinko! vše to roje snů

V tvé duši zprudka probudilo,

Vše zvukem dávno prchlých dnů

Najednou mocně hovořilo.

Před ní se kněžny vnady skvějí,

A žárem panenského snění

Se tváře její mile rdějí,

Jevíce slzí svěží sled. –

Tak ozářuje luny rdění

Předlouhým déštěm skleslý květ. –

Sletěvší s nebe syn zde Edemu

Se zdálo Anjel strážíval,

A vroucí slzy prolíval

Nad jatou děvou v harému. –

Zarémo, proč se chvěješ v dobu osudnou?

Prsa se ouzkostlivě stísnila,

Bezvolně kolena svá sklonila,

A praví: „Smiluj se ach nade mnou,

O vyslyš, vyslyš prosbu mou!..“

A slova její, těžký sten

Přetrhly děvy tichý sen;

Strachem se juná kněžna chvěje,

Neznámou děvici an zří,

V ouzkosti rukou hebkou spěje

Ji zdvihnout – a pak hovoří:

„Kdož jsi? mluv, co se v noci děje?

Proč’s přišla?...“ „„Slyš, já k tobě jdu!

Ty spasiž mě! v mém osudu

Jen naděje mi zůstala,

A dlouho jsem ve štěstí hárala,

Jsouc jistější den ode dne....

Leč, tys mě z ráje vyrvala,

Já hynu tebou – vyslyš mne! –

Zdeť nejsem zrozena – tam daleko,

Ach daleko.... památka zašlých dnův

Přec vždy jest vidinou mých snův,

A mladosť má tkví v srdci hluboko.

Spomínám často na ty hory,

Na zdroje, z nich se hrnoucí,

Na husté, neprůchodné bory,

Na jiný mrav, tam vládnoucí.

Však proč a jakým osudem

Jsem opustila rodnou zem,

Nevím – jen pamatuji moře,

A člověka, jehož jsem zírala

Nad plachtami.... A strach a hoře

Jsem posud ještě neznala;

Ve pokojné jsem tichosti

V harému stínu zkvítala,

Na první vnady milosti

S pokorným srdcem čekala.

Již nejtajnější tužbu svou

Jsem doždala. Chán Girej pro něhu

Zapomněl válku krvavou,

Nečinil krutých náběhů,

V harému dlel zas dobou rozkošnou....

Před chánem smutně čekajíce

Jsme stály. On svůj jasný zrak.

Tu vnořil v moje oko, líce,

A miloval mě.... odtud pak

My v nezetlelém roztoužení

Jsme blahem, slastí dýchali,

Ni pomluvy, ni podezření,

Ni zlobné řevnosti jsme v snění

Té blahé lásky neznali.

V tom ty ses Marje před ním objevila,

Ach, od těch dob to jeho duše není,

Ta v dumu zlou se ponořila.

Girej teď podlou zradou dýše,

Mým výčitkám se směje v pýše,

Necítí srdce mého ston;

Rozhovor, jímž se kochal spíše,

Již více nenachází on. –

Leč, tys co anjel čistá, jasná,

Já vím, tys dobrá, nevinná....

Ach, slyš mě, slyš – jsem krásná,

V celém harému ty jen jediná

Bys mohla svrhnout blahost mou;

Mněť bujná vášeň souzena,

Ne tobě taká láska vrozena,

Proč v strasť mě vrháš krásou svou?

Již slabé srdce moje nestrachuj,

Gireje zůstav mně – onť můj;

Vždyť na mně hoří jeho líbání,

Mně svatě, strašně přisahal,

Vši lásku již, vše želání

On se mnou sdílel, se mnou užíval;

Mne v zkázu vrhne jeho proměna....

Já pláču; patř, já kolena

Tak lkavě skláním před tebou,

Ret s prosbou ku tobě se chvěje,

Vrať pokoj, vrať mi rozkoš mou,

Vrať bývalého mi Gireje.....

Netrap mě, neodmlouvej, nežaluj;

Onť můj, on šílen tvými vnadami.

Lstí, pohrdáním, prosbami,

Čím chceš, jej od se oddaluj.

Přisáhni (ač pro alkorán

U otrokyň, jež chová chán,

Jsem zapomněla víru svou,

Anť víra matky tvé též byla mou)

Přisáhni mi té víry slovy,

Zarému vrátit Girejovi.

Leč slyš, zda budu nucena

Tě.... dýkou máchati jsem učena,

Věz, jáť jsem na Kavkazu zrozena.““ – –

Co stín tak rychle zmizela,

A sledovat ji kněžna nesměla,

A nerozumí tomu zjevu,

Pohádkou řeč ta pro nevinnou děvu –

Však cítí hlas ten přesmutný,

Tak zvláštní a tak úžasný.

Jakéto slzy, jaká lest

Ji vymknout hanbě v stavu jest?

Co osud její? – snad již ostatní

Věk hořkých, mladistvých všech dní

Má žít co souložnice v zhrzení?

O, Bože! kdyby Girej chán –

Od komnaty té vzdalován

Nešťastnou na věky tu zapomněl,

Neb smrtí urychliti chtěl,

By přišla z žalu v lepší stan!

S jakouby Marje radostí

Zlý, bídný svět ten zůstavila,

Anť doba sladké blahosti

Prchnuvši v bol se proměnila! –

Co má si počít v světa víru? –

Čas přišel, Marji čekají

Již v nebesa, do lůna míru

Jí slastným usmíváním kývají. –

A dnové mijí. – Marje tu již není!

Šla ubožátko v stálé snění!

Ráj, po němž dávno zatoužila,

Jak nový anjel ozářila. –

Však – co as v hrob ji přivedlo?

Snad tesknosť v beznadějné nevoli?

Snad nemoc, aneb jiné zlo?...

Kdož ví! – Však Marji nic již nebolí! –

Nesmírné pusto lehlo na seraj,

Girej svůj dvorec zůstavil,

S tatarskou tlupou v cizí kraj

Zlé útoky již opět připravil;

Již opět v bouřích válečných

On hárá, bují krvolačen.

Leč v srdci chána citů rozličných

Co roj tkví plamenů a mračen.

Přečasto on, když zuří krutá seč,

V ohni se blýská šavle, meč,

V dumání se tu náhle pohříží,

Co šílený se vůkol ohlíží,

A bledne, jakby slyšel zkázy hlas,

A šeptá cos; a opět jindy zas

Horoucích slzí valně prolívá.

Zapomnut, v bídném zhrzení

Harém teď líce jeho nezřívá,

Kdež odsouzeny k trapnu mučení,

Anť vždy je chladný eunuch střežívá,

Již stárnou ženy. Mezi nimi

Gruzinka dávno nedlí zhrzená:

Harému strážemi němými

Do víru vod jest vržena.

V tu noc, kdy kněžna skonala,

Též její žal a muka přestala,

A nechť i vina její velká jest,

Přec ukrutný byl její trest. –

Pobourav, spáliv s vojíny

Kavkazu ladné krajiny,

A vísky tiché Rusie,

V Tauridu chán se vrátil zpět,

A na památku drahé Marie

Vystavěl mramorový vodomet,

Jenž v osamělém uhlu dvorce zděn.

Nad ním pak křížem zastíněn

Se Muhamedův měsíc stkví,

A nadepsáno: Léty dlouhými

Vždy ještě v srdci věrném tkví.

Stenáním, šepty smutnými

V mramoru stále voda řine,

A kape jako slzy chladné,

Jichž tok snad nikdy nedopadne.

Tak pláče máť, když slasť jí zhyne,

Když dobrý syn jí padl na vojně.....

A mladé děvy v zdejší krajině

Tu smutnou pověsť slýchaly,

Na pomník smutný často zíraly,

A zdrojem slzí pak jej nazvaly.

Opustiv sever, obyt bývalý,

Na dlouho hody zapomínaje,

Já přišel jsem do Bachčiseraje,

Kde dvůr zapomnut v spaní dlí.

U prostřed zmlklých průchodů

Jsem toulal se, kde metla národů,

Prv Tatar bujný hodoval,

Kde po vítězstvích v pýše

V rozkošné lenosti si liboval.

A posud ještě něha dýše

V těch spustlých sadech, komnatách,

Rdějí se růže, vody hrají,

Ještě se révy vypínají,

A zlato stkví se na stěnách.

Spatřil jsem starých, vetchých mříží,

Za nimiž ženy krásné, svíží,

Věnečky jantarové probíraly,

A v tajném bolu vzdychávaly.

Viděl jsem chánů místo pohřební,

Vladyků mocných sídlo poslední.

Nadhrobní sloupy porouchané,

Jež mramorové čalmy věnčily,

Mně zdály se, že osud na nich plane,

Neb ke mně jasnou řečí mluvily.

Kdež chánové se skryli? kdež harém?

Kolem vše ticho, unylo,

Vše jinaké! – Leč v srdci mém

Se hejno jiných citů rojilo.

Dýchání růží, vodometů šum

Bezděky zanášely v zapomnění,

Bezvolna oddával se um

Mně neznámému rozechvění. – –

Po dvorci co stín v letném zjevu

Jsem spatřil mihnuvší se děvu.

Čí stín to zřel jsem, drazí moji?

O rcete mi, čí obraz něžný

Mne rozohnil tou krásou svojí,

Tak spanilý, tak neúběžný?

Snad Marje, s nebes říše sstupujíc

Se zjevila mi, či snad Zarému,

Jež mřela, žárlivostí dýchaje,

Jsem viděl u spustlého harému?

Jáť pamatuji vždy ten milý zjev,

Vždy ještě onu krásu spanilou.

Milostník Muz a přítel míru,

Zapomněv slávu, lásky čas,

Již opět v krátce uzřím vás,

Vy břehy veselé Salgiru!

Zas přijdu v kraj přímorských hor,

Zpomínek sladkotajných pln,

A opět vid Tauridských vln

Rozohní žádoucný můj zor.

Překrásný kraj! to rajské plesy!

Vše živo tam: i chlum i lesy,

A révy, jak safírů blýštění,

Převabné po dolinách zhlížení,

Chlad topolů a zdrojů hrčení.

Ves cit se budí, chví se duše,

Když poutník rána spanilého

V horách, po břehu velebném

Přijíždí sem a komoň ruče kluše;

A zelenající se vláha

Před ním tu šumí v lesku malebném,

Kol příkrých srázů Aju-dáha. –