ALEXANDRIN.

Plyň, verši bouřlivý, a nes se dál a dál,

jak lesní bystřina dá v předhoří se v cval

skrz bílé přehrady a prudce pádí vpřed,

že strhne každý list, jenž padne v proudu střed.

Když cit v tvé spády kles, buď čist, jak sněhy hor,

jak rybka stříbrná, jak slunce lesklý vzdor,

co blyskne poznovu v pěn jiskrách zvířených

a svítí nad topas, neb vína zářný pych.

Když pápěr však to jen, jímž vánek zakrouží,

ať vír, jak zaslouží, jej ke dnu pohrouží.

A když to mrtvá snět, jíž kůra oprýskala,

jak prsty mumie vždy svrasklá, zahnědlá,

již troucheň červivá, neb černý mech tam vroubí,

kde rozhlodal ji déšť, kam plíseň usedla –

ať v kleštích balvanův uvízne v temné hloubi.

– Leč pružná když to jest a svítící se jíva,

v níž prýští vesny krev a první síla živá,

z níž víří jehněd pel, jak mračný, zlatý prach,

kde včelky tančily a šuměly si v hrách,

jež větrů nárazům i bouři vzdorovala,

až přec ji sklátila v dol řítící se skála, –

ať v bahno nesrazí jí splav svou bílou strží,

ať proud ji povznáší a kámen nezadrží.

Než tu, kde rovinou jdou volně jeho kroky,

kde v šířku rozvinou se majestátní toky,

a v pásmo kantilén se mírní burné sloky,

nechť měkkým náručím ji skládá do zálivu,

ať v písku stříbřitém se vkotví v květnou nivu,

ať v listy rozpučí a čerstvou mízou bují,

ať horské sýkory ji v zimě navštěvují

a větry šeptají jí zkazky skalních slují.

Když vůně velkonoc pak táhne v zmládlém kraji,

když oknem oblohy zří slunce zlatovlasé

a fial okénky se země dívá v háji,

když pták se ve vzduchu a srdce koupe v jase,

když leskem problesklo sklo řeky, dlouho slepé,

když vesny věštitel v své výši křídly třepe, –

ať z větve zářivé hoch píšťalu si klepe,

by první touhy své zpěv zahrál bujarý,

jak horský pastevec hrá v dřevě fujary!