ALKAHEST

V náhlém zhasnutí všech siriů a stálic,

kdy jenom jich bělostné korony ve vesmíru planou

a třesou se ve fialovém zrcadle temnot,

vychází hvězda rozměrů nadsmyslných, neznámá,

a rozlévá šílení modře popelavého šera,

jež roztaví všechny hmoty órů i země,

takže prostor je prolnut světelnou mlhou

a průzračně hořícím vínem bledého chvění,

v poslední noci život a smrt se v slastné blouznění taví

a zmatené duše lidské jihnou jako jarní sníh

v hluboké andělství a v úžasné vytržení

a zpívají rajským ševelem nehmotného dětství,

a od této chvíle jest jejich osudem skvoucím

býti nahé a bez tvaru, bez nejslabšího závoje fluid,

duchovní jiskry vířící jako zářivý prach

všemi rozlohami svatého ducha

a nad tajícími ledovci zmírá praduchů vlání,

jichž stíny nad sebou slyší šumět užaslý křišťál

a kteří stávají se šleháním stříbrného žáru

v nirvanských prohlubinách hořícího Boha.