Alkestis.

Král Admet sedí v dumě mračné,

táž myšlenka, jak sníti začne,

jej hlodá, pálí víc a víc;

den šestý se juž v moře sklonil,

co v posled žhavou slzu ronil

na Alkesty své mrtvou líc.

Sám sedí v staré vnořen chmury;

jen netopýři, plaché můry

síň prolétnou. Šer mlhavý

jak peruť padá s příkrých svahů;

v tom Admet na své síně prahu

dvě viděl státi postavy.

Stín jedna tmavý, druhá světlý,

ten mohutný, ten jakby zkvětlý

na vlnách kalich leknínu,

muž jeden jako v plné zbroji

a druhý žena ve závoji –

tak stojí tiše ve stínu.

Blíž kročí tmavý stín a za ním

jak ve vidění, se zdráháním

jde světlý, z obou vane děs.

Stín tmavý dá se do hovoru:

„Zhosť, králi, se všech obav, sporů;

což neznáš mne? Jsem Herakles!

Před šesti dny jsem přišel k tobě.

Já nevěděl, v jak těžké době

mne vítal domu tvého chlad;

tvář tvoje byla vrásek prosta,

tys zapřel se, tys uctil hosta,

tys věnec na svou hlavu klad’.

Dal’s rozproudit kol hudbu jemnou,

tvůj lid a ty jste pili se mnou,

ač dusil pláč vám v hrdle smích;

já zvěděl všecko, za odměnu

tvé lásky vedu ti tvou ženu,

juž z chmur jsem vyrval pekelných.

Já prošel Hadu temné říše,

já na trůnu jsem sedět tiše

zřel Proserpinu vládkyni;

zřel, kterak květy asfodelu

jí s vlasů splývají až k čelu,

jak měsíc mha když zastíní.

Ve stínů tlumu ženu tvoji

jsem vyhledal a v děsném boji

mnou Thanatos pad’ přemožen,

já chyt’ jej Styxu nad peřejí,

když právě píti chtěl krev její,

než víčka spjal jí němý sen.

Jsme vyrovnáni. Zdráv buď, králi!“

Vstal Admet, slza zrak mu kalí.

„„Ó zůstaň u nás, pokud živ,

já tebe slastmi světa všemi

chci zahrnout!““ – Leč chmurný, němý

stál božský rek zde zádumčiv.

Pak vzmužil se bol přemáhaje.

„Rek vstoup’ jsem v Hadu šeré kraje

a dítě mdlé se vrátil zpět;

jak uzřel jsem tvou ženu krásnou,

já litoval, že tmavořasnou

jsem roušku smrti nad ní zved’.

Když smrti ve objetí chladné

jsem klesat zřel to tělo vnadné,

zrak luzný tmavých stínů pln,

jak po mně vděčnou rukou sáhla,

v tom zápase mne ona táhla

od kraje acherontských vln.

A cestou zřel jsem údy její,

jak stonky lilije se chvějí,

než obzor lunou zahoří;

já miloval. – Však juž se stalo.

Zdráv, králi, buď, mám času málo,

loď čeká na mne na moři.

Zde žena tvá, ji tobě vracím,

tvou hostinnost tím dvakrát splácím,

že sebe znal jsem přemoci.

Co Nemejský lev proti lvici,

juž v srdci zmoh’ jsem?“ – S klidnou lící

pak vyšel tmavé do noci.