ALKIBIADES.

Plá purpur západu nad Akropolí

a mroucí růže k mojim nohám hází.

V chladnoucí mramory noc pyšná vchází,

a srdce slavně plápolá a bolí.

Teď strhnu masku. Efébové nazí,

jak zlatých amaranthů štíhlé stvoly,

a hetairy, již obklopte mé stoly

a zapalte své vášně beze hrází!

Až na agoru vcházet budu z rána,

a mrtví budete jak tento bídný den,

co úsměv můj, jenž nad hetairy zlatem

stesk stejný ukrývá jak nad Sokratem,

přes vaše popely dál půjde nezměněn.