Allegorie.

Ač měl Abdul Hâtem nejkrásnější harem,

zmíral v duši svojí mystickým přec žárem.

V myšlénkách a dumách hmotou pohrdaje

proroka si kouzlil ve snu čárné ráje.

Někdy jenom skloněn nad čibuku vůní

seděl u fontanu, v haremu jenž trůní!

Dýmem rád se díval na žen svojich reje,

tvar jich údů stíhal, ovál obličeje.

Ve kastanět zvuku jak se v tanci točí,

a s úsměvem přivřel znavené své oči.

A v své dumy věští potopen a vnořen

snil, jak v písku pouště zasypaný kořen.

Bez objetí ženy žil a mřel svým žárem

opojen a nadšen pouze krásy tvarem.

Básníku, jenž volně dýcháš v slunci zlatém,

nedej zpít se formou jako Abdul Hâtem!

S myslí stejně vřelou obejmi též hmotu,

chceš-li krásu formy přivést ku životu.

Nelekej se více prachu skutečnosti,

moře, které bahno, také perly hostí.

Forma vínek, v němž se drahokamy skvějí,

myšlénce však svítí božství v obličeji.