Allegorije

Když tvořil bůh a stvořil umění,

tu přišla Hudba hořkou se zlobou,

a počla s vášní mluvit, s žalobou:

„O bože, utiš moje kvílení!

Proč jsi v můj kalich všechnu hořkost slil!

tak mnoho hořkosti! tak malá nádobka!

Toť jinak Básnictví jsi obmyslil –

jsem vedlé něho sprostá chudobka!

Básnictví vložil’s lidstvu do kolébky,

Básnictví vzrůstá s každým člověkem

a jako podlé skal mech měkký, hebký,

tak vzrůst svůj řídí podlé lidské lebky,

vždy okamžiku jesti přiměřené

a vždy se v lásce znovu utuží.

Mně splácí lidstvo jenom nevděkem

a staví Básnictví mne v podruží.

Když posílám své děti opeřené,

jen někdy člověk zlý a nadutý

je přijímá, však jindy mrzutý

je odmršťuje a v svém zlolání

zas od sebe v svět šírý zahání.

Nežádám více lásky pro sebe,

však pomstu, pomstu žádám od tebe!“ –

„„Nuž budiž!““ odvětil se smíchem bůh.

„Jdi spokojena, navštiv lidi zase,

nechť v příhodném neb nepříhodném čase –

vždy otevřen ti má být lidí sluch!

Hned k pláči, k smíchu hned je donutíš,

hned rozraduješ, hned zas rozsmutíš,

a můžeš pomstu svou v tom vyhledávat,

že, když tvá bujnosť nejvíc toho ztropí,

předc hříčka člověk nikdy nepochopí,

co může jím tak podivně zahrávat!““ –

A od těch dob je Hudba povždy lživá

a tím se posměchem teď lidem mstívá:

při těchže zvucích, při nichž Evropan

roztoužením a bolem hořce pláče,

že radostí až dětinskou zas skáče

Falklandských smutných ledů truchlý pán!...