ALLELUJA! X

Napjaty jsou srdce mého struny

zpívat díky Tobě, čest a chvály;

napjaty jsou srdce mého struny,

aby hymnus plesavý Ti hrály,

Tobě, Pane, Hospodine věčný,

hymnus vděčný, nekonečně vděčný,

na nějž slov, se bojím, nenajdu já –

Alleluja!

Praská to v něm, jak když zem se třásla,

dělíc horstvem roviny a moře;

praská to v něm, jak když zem se třásla,

chrlíc ve plamenech horu k hoře,

aby hlásaly, co nevýslovné

nad světem je, neměnné a rovné,

nač, ach, bídný, slov nenajdu já –

Alleluja! Alleluja!

Zemské ztrácím, nebeské, ach, tuším;

tělesné vše už se ve mně hroutí;

zemské ztrácím, nebeské, ach, tuším:

s Tebou, v Tobě žádám spočinouti.

Nechať udusí mne dýmy země,

nechať spálí žár vše zemské ve mně,

jen když k Tobě cestu uhlédnu já –

Alleluja!

Nehoden jsem, nehoden jsem, Pane,

abych vešel pod střechu Tvou k Tobě,

nehoden jsem, nehoden jsem, Pane,

v zajetí svých smyslův, u porobě;

Ty však slovo rci, a uzdravena

bude duše má. Ven z těla stená.

Kam Ty kážeš, kam Ty voláš, jdu já –

Alleluja! Alleluja!

Most už vidím mezi nebem, zemí

jako duhu, pilíře má z víry;

most už vidím mezi nebem, zemí –

oblouk jeho nadpozemské míry

naděj sklenula a po něm cestu

láska vydláždila k Tvému městu.

Rozchvívám se, jak naň pohlédnu já –

Alleluja!

Po tom mostě mučeníci Tvoji

z plamenů šli, z krvavé šli lázně;

po tom mostě mučeníci Tvoji

blaženi šli, zbaveni muk bázně,

šli a radostí se rozplakali,

šli a zpívali a štěstím lkali.

Ach, zda po něm, hříšný, pošlapu já?

Alleluja! Alleluja!

Po tom mostě andělé jim Tvoji

naházeli růží z rajských hájů;

po tom mostě andělé jim Tvoji

nasypali květů ze Tvých rájů,

aby jasni výš a výš se brali

ti, co za pravdu Tvou umírali.

Ach, zda dech té vůně uchytnu já?

Alleluja!

A za mostem andělů Tvých kůry

s ratolestmi palmovými stály;

a za mostem andělů Tvých kůry

vítaly je, za ruce je braly,

vedly k Tobě po lučinách bzučných

za pozdravů rajských květů lučných.

Ach, zda jejich ševel zaslechnu já?

Alleluja! Alleluja!

Zástup kmetů šedých, kmetů svatých

vstříc jim vyšel, vlídně k nim se shýbal;

zástup kmetů šedých, kmetů svatých

vítal je a každého z nich líbal,

a pak všichni výš se brali, výše

pod palmami sluncí do Tvé říše.

Ach, zda do ní, hříšný, nahlédnu já?

Alleluja!

Řada prorokův a patriarchů

přidala se k nim, an blízek cíl byl svatý;

řada prorokův a patriarchů

zanotila hymnus: „Svatý, věčně svatý!“

a šli do záře vždy větší, větší,

řeč kde hyne, jásot je tam řečí

všeobsažnou, věčnou: „Alleluja!

Alleluja!“

Duhy sedmery a hrady oblak zářných

„Hosanna!“ tam pějí, „Svatý, svatý, svatý!“;

duhy sedmery a hrady oblak zářných

„Hosanna!“ tam pějí, „Svatý, věčně svatý!“.

Přes plameny zemské k Tobě s nimi

toužím, chvátám přes dusivé dýmy,

k Tobě za nimi též trna jdu já –

Alleluja!

K tomu mostu, Tvojí pravdy mostu,

zdali propustíš mne z bojovníků;

k tomu mostu, Tvojí pravdy mostu

vylít slzy chvátám, slzy díků,

žes mi sílu dal, krok pevný, jistý,

abych světem prošel k Tobě čistý.

K tomu mostu Tvojí pravdy jdu já –

Alleluja! Alleluja!

Dým černý vyvalil se nabobtnalý –

„Kriste, smiluj se nad námi!“ zní dýmem tím;

vyšlehly plameny a zapraskaly –

„Kriste, smiluj se nade mnou!“ zní ohněm tím;

objaly sloup, kde „Kriste – – !“ třetí vzdech

zhas’ kacířovi na zaťatých rtech.

A plála hranice a pěla: „Alleluja!

Alleluja!“

A plála hranice a pěla vítězně

tím rytmem hrdinným a notou velebnou;

a plála hranice a pěla vítězně

o vyšších vítězstvích, než všecka zemská jsou,

a její plamen tak se rozzářil,

že celou zem, jda k nebi, ozářil

a po nebi psal pevně: „Alleluja!

Alleluja!“

A tam na hradě, tvrdém Krakovci,

sedí čeládka, ženy, pacholci;

duše za Mistrem, kdy se vrátí k nim.

Letní svatvečer s nebem hvězdnatým.

„A já povídám, co řek’ Mistru již

krejčí Ondřej náš a co pravdě blíž:

,Mistře, zdá mi se, že se nevrátíš.‘ “

– „Ale, ale přec! Ne tak zoufale!

Vždyť má přece glejt, a to od krále!“

„Ano, ano, glejt, pěkná zástava;

od Sigmunda však, a ne Václava!

Což pan Mikeš řek’, králův posel ten,

co je u něho v Uhrách oblíben?

,Mistře, pravím ti, budeš odsouzen!‘ “

– „Co je do těch slov! Co je do toho!

Musí platit přec slovo královo.“

„Do třetice vám povídám, co vím,

že byl varován Mistr druhem svým:

,Vydá tě sám král nepřátelům tvým!‘ “

– „A já nevěřím, mne to nestraší.

Trůn že rostit má plémě Jidáší?

To přec nebylo, ani nemůž’ být;

bude-li však přec, budeme se bít.“

„Budeme se bít... Pěkné hlaholy!

Ale ptám se vás: Pán-li dovolí?

Co když spojí se pán náš s Uherským?“

– „Tehdy za králem půjdem’ Nebeským.

Za ním půjdeme, opustíce dům,

hájit na smrt až proti satanům

Jeho přečisté evangelium.“

Ticho na hradě, tvrdém Krakovci.

Sedí čeládka, ženy, pacholci;

duše za Mistrem, zda se vrátí k nim.

V noc jde svatvečer s nebem hvězdnatým.