Alleluja.

Co rok ty zvony slýchám slavně zníti,

co rok zní hlahol jejich dumněji.

Jich srdce kovová jak lidská cítí

a též, co cítí, říci umějí.

Jen slyšte hřmění, jež se s věží valí,

jak hukot vod, jak velká vichřice.

Toť není salva těm, co z mrtvých vstali –

tak hroudy zní na rakve duníce.

A v onom třesku slyším hřmíti děla,

a ráz na ráz svist břitkých čepelí,

na mrtvol kupách prapor náš se bělá

půl teplou krví naší zardělý.

Do vášně výkřiků zas vášeň vpadá –

sto táborův, ač prapor jediný,

a v kořisti své mrzká lest a zrada

na dědů mrtvých plvá šediny.

Sto pravd – a každá v bubny víří svoje

a štítem vítězství se zaslání,

však Pravdě jedné vystrčené z boje

ten umíráček hrana vyzvání.

Ó slyšte jen ty ostré, krátké steny!

Ten umíráček nezná milosti,

hlas jeho nůž na prsa nasazený,

jenž svistě projede až do kosti. –

Ó zvony, zvony, velkonoční zvony,

já rouhám se, vždyť vstal jest Mesiáš,

a přece stále slyším vaše tony

jak výsměch znít: ne náš, ne náš, ne náš!

Co rok ty zvony slýchám slavně zníti,

co rok zní hlahol jejich dumněji.

Jich srdce kovová víc jistě cítí,

než srdce lidská cítit umějí. –