ALOIS JIRÁSEK

Slyšel jsem slovo stvoření:

vyhaslá slunce vzplaňte,

a mrtví ze svých sklepení

zas do života vstaňte!

Vtělte se stíny pověstí

i bohové i reci,

ožijte stará náměstí

i zástupy i věci!

Var krve prudce kypivé,

tep srdcí, jak se chvěla,

a vzpětí síly hrozivé

prošlehni žitím těla!

Viděl jsem mladý Vyšehrad

strměti na skalisku

a bílou kněžkou pozvedat

obětní bohům misku.

A slávu vlasti blízko hvězd

jsem viděl v rozkvetení

a cesty, jimiž chodí lest

a lidu ponížení.

Třpyt švihajících ocelí

mi zraky oslňuje,

bouř vítězného veselí

mi srdce rozpaluje.

Velicí, kteří trpěli,

se tyčí ke zbožnění,

příčiny vidím, účely

a zápasy i snění.

Však vždy to byla jen má zem,

duch její, krev a víra,

ne větry, které lhostejnem

zavanou z širošira.

Jde proudný život, mluví čin,

epochy, doby, věky,

by rozuměl jim dnešku syn,

synáček dnešku měkký.

Co míjí cifra vědcova,

to básník zažeh v světlo,

to’s, Mistře, řekl do slova,

by živilo i hnětlo.

Tisíce duší ožilo

z Tvých nesmrtelných zvěstí,

národu národ vrátilo

Tvé umění. – Ó, štěstí!