ALOIS UHLE

Aj, Čelakovský, hošku milý! sem

až utek jste se na břeh Otavy

s věd konvicí neb číškou zábavy?

Ó, pěkné jste si místo vyvolil

zde pod skalinou, s milým šumotem

kde proudí řeka, na květový pyl

se snáší včela, racek polétá...

Což, Čelakovský, nejste poeta?“

„Ne, nejsem, pane profesore.“ „Jak,

že nejste? Tedy jistě budete!

Mně věstí to již zářící váš zrak,

na vašem čele čtu to. Nerděte

se pro to, hošku. Netajte to plaše!

A co jste čet’? Ah, Klopstock! Volba vaše

je šťastna, doušek z krásy pramene,

myšlenky čisté, velké, vznešené...

leč... něco dávno říc’ jsem vám chtěl, hošku...

zda nejen krásy růže bohaté,

i polní květy milujete trošku,

své rodné řeči plody sbíráte?

Kroutíte hlavou? ,Větší vzdělanost‘

šeptáte tiše? To vás tedy mýlí!

Což zde ten svlačec není také milý

a v sedmikrásce není krásy dost?

A odkud růže? Planý šípek prostý,

jak u cest roste nebo skalních stěn,

byl láskou jen a péčí proměněn

v ty královských a vonných růží skvosty.

Pěstujte šípky! Přijďte ke mně – mám

dost českých kněh – a věru, řeč to sladká,

jíž od kolébky mluvila k vám matka –

rád půjčím ze své klenotnice vám.

Kdo o jazyk svých otců, hochu, nedbá,

kdo metá na něj pohrdy své kal,

hřích veliký si na svou duši vzal

a nešťastného stihne viny kletba.

Povím vám příběh. Učený žil muž,

jenž jazyk český pohaněl a ztupil,

urážku hrubou na urážku kupil,

ač osudem sám dosti znectěn už

byl jazyk ten, kdys jazyk velkých králů,

a teď tak ponížený. A tu vráz

to zahřímalo s nebes. Mudřec český

jak anděl boží na pevnou vstoup’ skálu,

sám Jungmann srazil smělce svými blesky

jak bůh kdys zpurné duchy v pekla sráz,

jak Satana ho svrh’.“ „To těžký věru trest!“

„Ne, hošku, jenom spravedlivý jest,

leč ještě hůře při tom, že ten kdosi

sám celé peklo ve své duši nosí

pro svoji vinu... A přec doufám, přec,

že pro lítost a lásku, jež v něm plane

teď k řeči té, jím kdys tak pošlapané,

se vysvobodí aspoň v očistec...

Tak sbohem, hošku! Přijďte!“ Ustrnule

zřel za vážným svým učitelem hoch.

Ten zavrženec – nebyl to sám Uhle?

A hleděl za ním, veliký a smědý

jak podle řeky dál šel, k zemi hledy,

až ztratil se za další skály roh...