ALOIS V. ŠMILOVSKÝ

ŠEL’S jako všichni jdou, ti lidé práce,

jak u nás všichni jdou tak tiše v chladnou zem,

s tím českým srdcem svým, s tím dělným životem,

z něhož ti zbyl jen úsměv resignace.

Jak plavec na přídě jsi hleděl do tmy čira,

jen spásu hledaje té lodi zborcené –

v tom bouř tě splavila; – to žití ztracené!

Což pak je po tom nám, že pro nás někdo zmírá! –

Že pro nás kdo byl živ, a úder každé žíly

že jemu rodil bouř’, by jiným rodil klid, –

což pak je po tom nám, – těch mrtvých nechme být, –

my o jejich se práci neprosili!

Mocný to padnul dub, – být nechme to, co padlo!

ať jeden český hrob zas tráva pokreje.

Však zeleněji se tam osev zastkvěje,

až přes něj hluboce kdys půjde české rádlo!